Fotograf Zone hledá novou posilu do PR týmu
Do našeho stabilního týmu hledáme nového člena*ku na pozici SOCIAL MEDIA SPECIALIST. Motivační dopis a CV posílejte do 28. dubna.
—
Klára Klimas studuje na Universität für angewandte Kunst a ve své tvorbě propojuje fotografii, pohyblivý obraz a text. Jejich práce se točí kolem dekonstrukce identit a křehkosti systémů, přičemž ohledává možnosti autofikce a nenarativního storytellingu.
—
Platforma Fotograf Contemporary připravila v galerii Fotograf výstavu tvorby Libuše Jarcovjákové, jedné z nejvýraznějších současných českých fotografek, známé doma i v zahraničí svým autentickým celoživotním zkoumáním vlastní identity. Výstava s názvem Fotografka nabídne nový pohled na její fotografickou i knižní tvorbu a přiblíží její jedinečný přístup fotografii. Expozice otevřená v pražské Fotograf Gallery od 19. listopadu do 20. prosince představí i nové, dosud nevystavené barevné analogové fotografie z jejího dlouhodobého projektu Pokoje a postele. Při této příležitosti bude na platformě fotografcontemporary.cz k zakoupení speciální limitovaná edice snímků právě z této série.
—
—
Zahajovací výstava 14. ročníku Fotograf Festivalu představí instalaci britského umělce Paula Chaneyho, která vznikala během jeho pobytu na Ukrajině a byla původně určena pro platformu Izolyatsia v Doněcku, jež se již kvůli válce nemohla uskutečnit. Projekt bude v rozsáhlejší, aktualizované podobě vystaven zcela poprvé. Instalace bude doplněna o projekci filmu Spider’s Envy albánského umělce Genti Koriniho zkoumající napětí mezi modernistickým uměním a socialistickým realismem v kontextu albánské historie.
—
Nechceme toho od sebe málo – kvalitní výstavní a doprovodný program, adekvátní odměny pro vystavující, důstojné pracovní podmínky pro nás samé. Jak na to? Jaké strategie fungují a co je naopak cestou do pekel? Je to vůbec ve stávajícím systému možné? Jde se z toho nezbláznit? Na tyto otázky se pokusíme hledat odpověď v rámci kulatého stolu, workshopů a diskuze.Na tyto otázky se pokusíme hledat odpověď v rámci kulatého stolu, workshopů a diskuze.
—
Výstava Work in Process je výstavou o reproduktivní práci – práci nezbytné a podpůrné, práci, na kterou narazíme všude tam, kde je třeba organizovaně udržovat, práci, která je ale často opomíjená. I v galeriích působí řada pracovnic, které jsou částečně „neviditelné“: žádají o granty, vedou účetnictví, spravují techniku, instalují, deinstalují a hlídají výstavy, uklízí, starají se o sítě. Tohle všechno chce výstava zviditelnit s vědomím toho, že se možná stává další z řady výstav o péči.
—
Jinakost a svoboda patří k pojmům, na kterých se jako společnost neshodneme. Dokážeme se zatím bavit aspoň o cizině a o dovolené? Otestovat by to měl nejen výstavní projekt volně situovaný do rámce historické spřízněnosti mezi turismem a fotografií (a pohyblivým obrazem). Výstavu ve výloze galerie doprovází série tematických setkání.
—
Fotograf Contemporary s potěšením uvádí první samostatnou výstavu Marie Tomanové ve Fotograf Gallery pod názvem 5 East Broadway, která představuje zcela nové dílo autorky. Výstava poprvé kombinuje barevné, černobílé fotografie a krátké filmy, aby představila pestrou a mnohotvárnou vizi silných individualit. Od února do května tohoto roku si Tomanová pronajala ateliér o rozměrech 3,5 x 3,5 metru na adrese 5 East Broadway – doslova malou, přeplněnou místnost ve čtvrtém patře klasického starého newyorského činžáku – a pozvala desítky mladých lidí, aby jí přišli vyprávět své sny, tančit, fotografovat a nechat se natáčet.
—
Výstava představuje kolaborativní projekt, který je tematickým rozšířením letošního Fotograf Festivalu. V instalaci kombinující zvuk, obraz generovaný umělou inteligencií s keramikou se umělci dotýkají současného chápání mýtu v postdigitální společnosti.
—
Dílo pardubického fotografa Jiřího Tomana je obsáhlé a značně různorodé, v galerii Fotograf bude tentokrát k vidění komorní výběr inspirovaný dosud nepříliš reflektovaným souborem fotografií zpěněné řeky, ledových krystalků a závějí pořízených v okolí počápelského splavu. Originální pracovní zvětšeniny menšího formátu doplní digitální novotisky z Tomanových negativů i současné vstupy Šárky Zahálkové, která se nechala inspirovat jak Tomanovými fotografiemi, tak jeho angažmá u animovaného filmu.
—
Všímat si a bedlivě sledovat. Přehodnocovat a promýšlet. Naslouchat ostatním i sama sobě. Postavit se beznaději.
Závěrečné práce vystavené v galerii Fotograf spojuje citlivost vůči okolí a vědomí vlastní situovanosti. Studující Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze se rozhlíží kolem sebe a prozkoumávají kontexty, v nichž se nachází. I když nás někdy zvou do zdánlivě soukromých prostředí a intimních situací, nakonec se dotýkají generačních i obecnějších témat a reflektují celospolečenské a celoplanetární dění.
—
Odlitek formy získává tvar, který dlouho existoval pouze jako možnost, podobně nově zasazený strom vyrůstá z jámy, která formuje a deformuje jeho kořeny. Vrstvy barvy, stejně jako krajkové závěsy, brání výhledu na to, co by se chtělo prodrat na povrch. Ono „něco”, které zůstává částečně skryto, je jedním z motivů prací obou umělkyň spojených výstavou Memory and Desire, Stirring.
V rámci výstavy Heart Seas organizuje Fotograf Gallery participativní workshop s performativními prvky pod vedením umělkyně Miroslavy Večeřové. Prozkoumejte vlastní vnitřní a vnější pobřeží se zaměřením na imaginární tvory v dalekých hlubinných propastí!
—
Skupinová výstava Uvolněné atomy volně navazuje na téma zviditelnění neviditelného. Zatímco rentgenogramy, fotografie vzniklé za použití uměle vytvořeného gama záření, pronikají dovnitř rentgenovaných předmětů a odhalují jejich vnitřní strukturu, vybraná díla současných autorů*rek zachycují naděje vkládané do mírového využití energie i obavy s ní spojené. Vedle autorsky pojaté dokumentace historických radiogramů a popularizačních i avantgardních knih, představí výstava projekty, které prozkoumávají velkolepé modernistické projekty a zpřístupňují prostředí atomových reaktorů i izolovaná místa zasažená jadernou katastrofou.
—
—
Výstava představuje Pavla Baňku nejen jako významného českého fotografa, jehož dílo je zastoupeno v řadě fotografických sbírek po celém světě, ale i jako neúnavného networkera, který přispěl k formování českých dějin fotografie posledních několika dekád svou dlouholetou pedagogickou i organizátorskou činností.
—
Po křtech v metropolích jako je Tokio, New York či Paříž, Tomanová představí svou již třetí publikaci It Was Once My Universe také v Praze. Projekt, který vzbudil světový zájem díky své loňské nominaci na Louis Roederer Discovery Award na fotografickém festivalu Rencontres d‘Arles ve Francii, je nyní zvěčněn do knižní podoby s japonským nakladatelstvím Super Labo ve spolupráci s kunst historikem Thomasem Beachdelem.
—
Výstava „Extrémně normální“ je věnována ambivalenci vizuálních reprezentací krajně pravicového násilí. Vizuální stereotyp „krajně pravicového vyvrhele“ se zdá být zastaralý, protože nepostihuje obrovský rozsah současných projevů příslušnosti k extrémně nacionalistické a pravicové politice.
—
Sval, steak, kůže, useň: různá označení pro podobná uspořádání buněčných tkání. Výstava Nekonečné vajíčko se zamýšlí nad tvořením a oddělováním prostřednictvím množení, výroby a těžení biologické hmoty, ukazuje těla a identity jako teritoriální stavební materiál a pohrává si s tekutostí hranice mezi přirozeně zplozeným a uměle zhotoveným.
Vyhlašujeme FOTOGRAF MAGAZINE OPEN CALL pro všechny profesionály*ky, amatéry*ky a studenty*ky k zaslání fotografických projektů. Přijímáme vizuální projekty – fotografické, pohyblivý obraz, apod., které představují svébytný jasně definovaný celek mající nezávislý a nekomerční charakter.
Vítáme všechny žánry a nejrozmanitější přístupy v rámci umělecké tvorby, protože jedním z cílů naší “Fotograf – zóny současné fotografie” je objevování talentů. Hledáme talenty jakéhokoliv věku. Talents wanted! Hlašte se!
Prostory Fotograf Gallery je možno si pronajmout k pořádání přednášek a diskusí, performancí, workshopů či jiných soukromých i veřejnosti otevřených akcí. Spolu s hlavním výstavním prostorem typu „bílé kostky“, je k dispozici také promítací místnost a knihovna.
—
Postava měřiče se neodmyslitelně poutá k moderní kulturní tradici a především pak k období 19. století. Již tam se krajinou pohybuje mužská postava, na jejíchž bedrech spočívá „tíže” přesného vyměření skutečnosti. Fotografie se historicky osvědčila mimo jiné jako nástroj vědeckého měření, když měla zaručit jeho kýženou exaktnost a objektivitu. Měření, často právě za pomoci fotografických technologií, tak v moderní době sehrává zásadní úlohu a nese i podobnou zátěž. Svět je nejdřív potřeba změřit, aby se dal rozkrájet, a případně prodat
Válečný konflikt, který rozpoutalo Rusko na Ukrajině, drtivě dopadá na ukrajinské obyvatelstvo, výtvarné umělce nevyjímaje. Potýkají se s válečným stavem, hrozícím nedostatkem potravin a dalších zdrojů. Tato katastrofální situace našich kolegů a mnohdy také přátel je pro nás nepřijatelná.
Spolek Fotograf 07 z.s. se zapojil do pomoci s uspořádáním charitativní aukce Umělcům Ukrajiny – pro život bez cenzury, kterou pořádá galerie Cermak Eisenkraft a požádal na dvě desítky domácích tvůrců*kyň na poli fotografie, aby přispěli svým dílem.
Aukce je ve spolupráci s Akademií výtvarných umělců v Kyjevě a pomoc cílí především na jednotlivce*kyně působící v umění po celé Ukrajině, jimž bude směřovat veškerý výtěžek.
Svá díla do charitativní aukce darovali například:
Stanislav Kolíbal, Magdalena Jetelová, Jiří Georg Dokoupil, Jan Mikulka, Jan Švankmajer, Vladimír Véla, Jan Dostál, Vladimír Škoda, Pavel Baňka, Martin Polák, Lukáš Jasanský, Václav Jirásek, Libuše Jarcovjáková, Dušan Šimánek, Jindřich Štreit, Markéta Othová, Tomáš Hrůza, Václav Kopecký, Alexandra Vajd, z Berlína Ruprecht von Kaufmann, z Bratislavy Ján Šicko a mnozí další.
Aukce se bude konat na portálu livebid.cz. Celý výtěžek z aukce bude cíleně a přímo rozdělen ukrajinským výtvarným umělcům a jejich rodinám z transparentního účtu 7041892/0800 založeného pro tento účel Nadačním fondem Cermak Eisenkraft.
Na tento účet je možné již nyní zasílat prostředky, které budou ihned odeslány na konta konkrétních rodin, které jsme v předchozích dnech získali.
Termín aukce: 24. března od 18:00 hodin.
Více informací zde: http://cermakeisenkraft.com/news-events/umelcum-ukrajiny-to-artists-of-ukraine
—
Jak umělecká díla pracují s informacemi ve společnosti, která se sama někdy označuje jako informační? Koho a jak vlastně informují a kým a jak jsou formovány? Na výstavě Útoky na zboží: Masky, mikrofilm, časové osy se spolu s několika umělci a umělkyněmi pokusíme na tyto otázky provizorně odpovědět. Provázet nás přitom budou masky různých podob, jejichž funkce se situačně značně liší, které ale vždy můžeme chápat jako membrány mezi vnitřkem a vnějškem těl, mezi lidmi a světem, mezi útočištěm a osvobozením. Jistou nápovědu nám poskytne i technologie mikrofilmu coby typ informační fotografie, která historicky předcházela všeobecnou digitalizaci, a ve zpětném pohledu tak předjímá postdigitální fotografii. Právě tak ostatně nazval svou poslední knihu teoretik fotografie a pedagog Filip Láb, jehož nedávno předčasně přerušená práce byla pro tuto výstavu určujícím podnětem.
Vystavující autoři: John Barker a Ines Doujak, Filip Láb, Barbora Mrázková, Oliver Ressler
Doprovodný program: komentované prohlídky, samoobslužné listy se zábavnými úkoly pro děti, dílna pro středoškoláky, poslechová přednáška
Ačkoliv se na výstavě Antropologie ledu ve Fotograf Gallery vědecká perspektiva objevuje jen jako jedna z mnoha možných, v Rozhovorech o ledu je prostřednictvím Petry Vinšové naopak akcentována. Kryosférická ekoložka bude s filozofem a kurátorem Lukášem Likavčanem mluvit nejen o svém výzkumu, ale i o rozdílných východiscích a možných styčných bodech vědeckých a uměleckých přístupů.
Festival Fotograf oslovuje zájemce o konzultaci svých portfolií na zaváděcím ročníku Fotograf Festival Portfolio review. Vaše práce dostanou zpětnou vazbu od odborníků mezinárodního významu, fotografů, teoretiků a kurátorů během minimálně čtyř patnácti minutových setkání.
Křest proběhne 16. září od 19 h ve Fotograf Gallery. Čtyřicáté číslo časopisu Fotograf je věnováno pozemšťanství. Jako obvykle tak částečně sdílí téma Fotograf Festivalu, ale rozšiřuje jej jak o teoretické, tak další fotografické roviny. Přesvědčení, že fotografie jakožto záznamové médium je jen jedním ze způsobů, jak zaznamenávat přírodní procesy a sledovat klimatické změny, stojí v jádru uměleckých prací a přístupů představených na výstavách festivalu a stránkách časopisu. Křest časopisu Fotograf „Pozemšťané*ky“ proběhne u příležitosti komentované prohlídky výstavy Antropologie ledu.
—
Jak byste zjistili, jaké bylo složení atmosféry naší planety před patnácti tisíci lety? Není se koho přímo zeptat, i když v té době určitě žili lidé. Ti však záznamy o hodnotách CO2 a dalších látek v ovzduší ještě nevedli – dochovaly se nám jenom kresby tehdejší flóry a fauny nebo ornamenty a symboly na kostech či nástrojích každodenní potřeby. Možná byste mohli přemýšlet nad tím, že jisté hodnoty oxidu uhličitého nebo oxidů dusíku znamenají jistou teplotu atmosféry, a tudíž jisté podnebí, jež prospívá jenom některým typům organismů, jež pak můžeme na lidských artefaktech z té doby rozpoznat (nebo jsou z částí těchto organismů přímo složené, jako v případě mamutích klů). To je však už příliš dlouhý řetězec úsudku, jenž si vyžaduje jistou dávku spekulace, které je většinou ve vědě poskrovnu.
—
Marie Tomanová a Fotograf Gallery Vás srdečně zvou na křest Mariiny druhé knihy New
York New York. Knihu bude možné na místě rovněž zakoupit.
První kniha Marie Tomanové Young American (2019), jejíž předmluvu napsal uznávaný fotograf Ryan McGinley, se vyprodala záhy po svém vydání. Umělecké časopisy a periodika zaměřená na módu překypovaly nadšenými reakcemi. Nyní Tomanová ve spolupráci s historikem umění Thomasem Beachdelem představuje svoji druhou knihu s názvem New York New York, jejíž předmluvu napsala Kim Gordon.
Letošní ročník Fotograf Festivalu s tématem Pozemšťané*ky se zaměřuje na klimatické změny a na to, jak je vnímají běžní lidé mimo obor současné vědy. V rámci doprovodného programu festivalu vyhlašujeme výzvu směřovanou mladé generaci.
Zahájení: čtvrtek 17. 6. v 18 h
Vychází nové vydání časopisu Fotograf, přijďte jej s námi pokřtít!
39.vydání je věnováno tématům Bolest, slast. Jeho koncepci připravili*y Nikol Czuczorová, Nikolaj Jessen, Andrej Kiripolský, Zuzana-Markéta Macková, Tobias Páral, Ezra Šimek, Leevi Toija, Max Vajt s Hynkem Altem a Jenem Kratochvilem z Ateliéru nové estetiky, KF, FAMU v Praze.
Během křtu časopisu zazní audio verze článku Vojtěcha Märce: Jeremy Shaw, Smrt uměleckého ega a následovat bude ambientní hudební set od Loops of Decay.
—
Můžete konečně k nám a my z toho máme radost! Kromě skupinové výstavy Of Walking in Ice vás srdečně zveme do naší Čítárny, na přednášku nebo procházku, z níž vznikne jedinečný audio walk. Pro děti jsme si opět připravili zábavné hry. Rrračte prosím vkročit!
Vkročte do doprovodného programu Fotograf Gallery! Máme novou výstavní koncepci a s ní přichází také doprovodný program. Těšit se můžete na pravidelné přednášky a nudit se u nás nebudou ani děti! Ke stažení na našem webu najdou hry – doplňovačky, které jsou určeny dětem různého věku. Zapojit se do dění kolem výstavy Malé dějiny fotopastí mohou také dospělí formou zábavných výzev. Vyberte si tu, která vám nejvíc padne, a vyhrajte předplatné časopisu Fotograf či další ceny!
Fotograf Gallery od března 2021 mění výstavní koncepci i kurátorský tým. Po Jiřím Ptáčkovi se kurátorování galerie ujmou Hana Buddeus, Jen Kratochvil, Vojtěch Märc a Tereza Rudolf. První výstavou v novém konceptu jsou Malé dějiny fotopastí. A na jaké novinky se můžete těšit?
—
Výstava nazvaná Malé dějiny fotopastí se zaměřuje na interakce lidských i nelidských zvířat a na to, jakou roli při nich hrají (nejen) fotografické technologie. Opírá se také o úvahy anglického antropologa Alfreda Gella, který upozornil na vnitřní podobnost pastí a uměleckých děl. V rozšířeném (spíš než přeneseném) smyslu se vystavená díla ukazují jako fotopasti, když zviditelňují některé vzorce chování v různých prostředích. Podobnou ambici má v dalším plánu i samotná výstava. Její výlohová mutace vyznačuje další pokus přizpůsobit se měnícím se podmínkám nynější výstavní praxe.
—
Na „pootevřené“ výstavě Černý Pluto Universa se paralelně odvíjejí dva příběhy. Vizuální umělec Jiří Havlíček jimi krouží kolem definice socialismu prostřednictvím opětovného listování jeho hmotnou kulturou. Výrobky filmů studia Walta Disneyho „made in Czechoslovakia“ nebo fotografickou kopii erotických aktů ze západního časopisu podrobuje zkoumání technologiemi obrazové reprodukce (dobovými i současnými), muzeální „expozici“ a materiálovým i symbolickým experimentům, téměř jako by se snažil obnovit jejich přitažlivost a ty se opět mohly stát předměty Touhy, kvůli které byly ve své době silnějšími než společenské a politické ideály.
—
Zahájení: úterý 6. 10. mezi 15–21 h
Možnosti setkání se s Druhým, jako někým jiným než jsem já, se dynamicky proměňují i na základě technologií a možnosti sdílení ať již obrázků, tak jiných informací. Často se však uzavíráme do uhlazených bublin stejnosti a ti druzí mizí. Fotografie zprostředkovává setkání, avšak je současně i médiem, které odcizuje. Nerovný terén je místo, kde se potkáváme, v němž se odehrávají naše vztahy ať již ty mezilidské, nebo mezi společenské a politické.
7. 10. 2020 – 7. 11. 2020
Přes veškerou fascinaci propletenýma rukama na dvojitých expozicích Jolany Havelkové pociťujeme nutkání překrývající se kontury hřbetů rukou oddělit a představovat si je jako jasně rozlišené části těla. Co nám taková reakce napovídá o našem vztahu k druhému?
—
Jaroslav Kučera neodmyslitelně patří mezi nejvýznamnější kameramany československé kinematografie druhé poloviny dvacátého století. Cílem výstavy je dát nahlédnout do jeho archivu, představit profesi kameramana jako práci tvůrčí a uměleckou a zároveň pochopit specifika Kučerovy tvorby a jeho myšlení obrazem. Jedná se tedy zejména o přehlídku črt, skic a nejrůznějších pokusů s fotografickým i filmovým obrazem, které Kučera vytvářel celý život. Mezi těmito obrazy se ukazuje, jak pro něj byla podstatná práce s barvou, stíny, světlem a kompozicí, zachycení pohledu, autenticity a atmosféry.
—
Výstava Magma navazuje na vydání Chocholovy autorské publikace Vůně úspěchu a na následnou performanci, která se odehrála během jejího křtu. Prvotní východiskem nynější galerijní prezentace se stal fotografický materiál Vojtěcha Veškrny, který během ní vznikl. Součástí vernisáže bude také stereo–čtení Vladimíra 518 a Matyáše Chocholy z knihy Vůně úspěchu.
pondělí 31. srpna od 19.30
Promítání vybraných filmů americké umělkyně Shelly Silver, která v letošním roce zavítá na Fotograf Festival: Uneven Ground X Nerovný terén. Film jako „A Strange New Beauty“ (2015) nebo video skici s názvy „1“ (2001) a „This Film“ (2018) představí rozpětí přístupů umělkyně mezi post-dokumentárním až poetickým vyprávěním. Současně nahlédneme do témat, která ji dlouhodobě zajímají jako jsou normativní a atypické vztahy mezi lidmi. Láska nebo touha se v jejím případě propisují i do způsobu filmového záznamu a znova a stále z jiných perspektiv zkoumající vztahy mezi pozorujícími a pozorovanými.
—
Jaký je náš vztah k přírodě? Koncept přírody je notoricky nejednoznačný, návrat do přírody v mnoha ohledech problematický, a na otázku, do jaké míry chránit přírodu před námi, kteří jsme její součástí, není jednoduché odpovědět. Interpretace a obnovení našeho vztahu k přírodě přitom souvisí s hospodářskými, sociálními, politickými a kulturními změnami v čase. Více než dvacet vybraných uměleckých videí a filmů od sedmnácti autorů bude představováno postupně, pokaždé na dobu několika dní, ve výlohách Knoll Galerie Wien, ve Fotograf Gallery v Praze a v MAO / DIG v rámci košického K13 — Kasárne Kulturpark.
čtvrtek 11. června od 18 hodin
Nové číslo časopisu Fotograf přichází s novými utopiemi pro 21. století. Nejen díky pandemii vnímáme potřebu se zastavit, ale hlavně promýšlet nové způsoby fungování společnosti. Přijďte s námi zažít utopický proud nápadů a okusit formát “Critical run”. Je to příležitost zejména pro ty akčnější z vás, kteří se s námi vydají na krátký běh, jehož smyslem není podat ani tak výkon sportovní jako výkon mentální, a to ve formě “debaty za běhu”. Mírného běhu. Ve sportovních botách. O nových utopiích.
—
Čtveřice projektů na výstavu Když dny ztrácejí jména byla vybrána v open callu Fotograf Gallery jako ty nejzajímavější ze zaslaných příspěvků k reflexi ojedinělé situace, která nás postihla v uplynulých měsících. Jakkoli víme, že ještě není za námi, jsou umělecká díla na výstavě prvním pokusem o její umělecké vyslovení. Vzhledem k tomu, že byly vybrány jako individuální záměry přihlášených umělkyň a umělců, není výsledná výstava vnitřně sevřeným útvarem, ale představením čtyř separátních prací.
pondělí 1. června od 19.30 hodin
Výstava vznikla jako dílčí náhrada za zrušený program galerie v uplynulých dvou měsících. Autorky Lenka Glisníková a Karolina Matušková v něm poetickými prostředky zpracovávaly novou zkušenost vyplývající z proměnivšího se charakteru mezilidských interakcí. V průběhu pondělní akce si naposledy budete moct prohlédnout jejich fotografickou montáž a také si o něm (v podstatě poprvé) promluvit s oběma autorkami.
8. 5. 2020
Čtyřčlenná komise složená z týmu platformy Fotograf, jmenovitě Jiří Ptáček, Tereza Rudolf, Tomáš Hrůza a Lenka Glisníková, se po třídenní lhůtě na užší individuální nominace konsenzuálně rozhodla pro výstavní realizaci návrhů předložených:
Terezou Velíkovou
Petrou Vlčkovou a Martinem Netočným
Markétou Wágnerovou
Nad rámec těchto tří byl ke spolupráci za odlišných finančních podmínek osloven rovněž
Peter Kolárčik
—
Výstava ve výlohách Fotograf Gallery poeticky reaguje na změny ve vnímání těla, které nejenže je v současné době podrobeno vnějšímu, neobvykle přísnému lékařskému dozoru, ale zároveň i novým subjektivním zkušenostech. Jak pokračuje doba, kdy se nemáme setkávat, dotýkat a zčásti se ani vidět, cosi se a námi děje…
neděle 3. května do 23:59
V situaci, kdy naše galerie zůstává uzavřena veřejnosti a nemůže nabízet standardní výstavní program, vyzýváme vizuální umělce a umělkyně, zejména fotografy a fotografky, aby se přihlásili do výběrového řízení na výstavní soubory, jejichž vznik je ovlivněn nastalou společenskou situací. Naším cílem není podpořit triviální reflexi událostí, ale uměleckými prostředky postihnout proměnu tvůrčích možností a ukázat dosud netušené či málo viditelné dosahy mimořádné situace na umění i společnost.
středa 26. února od 19 hodin na FAMU, Smetanovo nábřeží 2, Praha 1
Muzeum současného umění, Tbilisi je muzeem v pohybu, muzeem „na vyžádání“. Za pomoci foto- a video- dokumentace děl gruzínských umělců vypráví různé příběhy. Je pokusem o přehodnocení důležitých děl současného gruzínského umění v sociálně-politickém a historickém kontextu. Včetně nejnovější historii země. Popisuje čas prostřednictvím současného umění. A také zpochybňuje tradiční podobu muzea a experimetuje se způsoby, jak může být současné umění „doručováno“ široké veřejnosti.
sobota 29. února od 16 a 20 hodin
Pustý ostrov chrání 15.000 obyvatel je vizuálně-pohybové představení spojené s poslechem hudby a s četbou z mapy a fiktivní kroniky Pustého ostrova. Ve Fotograf Gallery se uskuteční hned dvakrát během dne: od 16 a 20 hodin. Autorky organizují setkání na Pustém ostrově. Ostrov je kus pevniny, menší než kontinent a větší než skála, který vystupuje z vody. Pustý může znamenat neobydlený, jednotvárný, ponurý, chmurný, nudný. Je to samostatný izolovaný ekosystém, na kterém platí specifické zákonitosti.
—
Pojem horizont událostí, který označuje bod, za kterým světlo nedokáže uniknout přitažlivosti černé díry, může stejně dobře označovat místo, za kterým končí imaginace budoucnosti. Je známo, že mechanismus představování je zakotvený v minulosti, je založený na vzpomínkách, které předurčují to, co si dokážeme představovat, nebo v jazyce vědy – je interpolací řady statistických měření. Je však otázkou, co je v jádru spekulace, ze které je imaginativní obraz konstruován?
středa 19. února od 18 hodin
Večer zahájí patnáctiminutová zvuková perfomance „Řízená meditace pro enviromentální žal“ Ester Grohové aka ExpandCollapse. Průvodním slovem k výstavě na ni naváží vedoucí katedry David Kořínek a vystavující umělci a umělkyně.
úterý 28. ledna od 19 hodin
Stumbling across something.
With the eyes? With the mind? Through a motion?
To see someone or something.
To gaze at someone looking or touching.
Holding on.
Hands in pockets, a visual frisking or probing.
Intensive stare.
Bending.
Bowing. Bending the other.
Casting one’s glance at something.
From here across the room, underneath, on top of.
…
Until one is full with it.
Digesting, excreting.
pátek 21. prosince od 18 hodin
Isotonic Songs je autorskou publikací dlouhodobě spolupracující dvojice Pavel Příkaský a Miroslava Večeřová. Jejich kniha vznikla v interakci mezi umělci, editorkou Marianou Serranovou, autorem a autorkami textových příspěvků a grafikem Janem Brožem. Zároveň je první z plánované řady autorských publikací, kterou chce platforma Fotograf stimulovat zájem o netradiční spojení fotografie, ostatních vizuálních médií a tištěné knihy. Kniha volně navazuje na stejnojmennou výstavu ve Fotograf Gallery v Praze z počátku roku 2019 a zároveň objasňuje provázanost mezi díly a veřejnými výstupy této autorské dvojice.
—
Soubor Máj/My německé fotografky Stephanie Kiwitt vznikal v letech 2015-2018 v Praze. Jeho pomyslným epicentrem je obchodní dům, jehož dva prozatímní názvy, původní Máj a následný My (vyslovovaný jako anglické „mé, moje“) odkazují ke dvěma epochám: k epoše pracující třídy, jejíž oslavě byl měsíc květen zasvěcen v socialistickém Československu, a času individualizovaných konzumentů a vlastníků, které si hýčká korporátní kapitalismus.
úterý 17. prosince od 18 hodin
V současném diskurzu o umění dochází k neustálému střídání tzv. „obratů“. Pohyb probíhá směrem od objektu (Object-Oriented Ontology) k subjektu (Emo-Romantic Turn), jindy od minulosti (Ethnographic Turn) k budoucnosti (Speculative Turn). Neustálé „přechylování“ jazyka umělecké kritiky odráží dnešní stav teorie umění. Erik Vilím se ve své přednášce pokusí o popis „intelektuální země“ (Wolfgang Iser) teorie umění a jejích důsledků na stav umělecké kritiky. Na tomto základě se bude snažit kriticky vyjádřit k tezím vlastní disertační práce.
—
Jan Kubíček (1927— 2013) se řadí mezi nejvýznamnější představitele konstruktivních přístupů v české malbě 2. poloviny 20. století. Výstavami ve Fotograf Gallery a galerii Pecka obracíme pozornost k jeho méně známé fotografické tvorbě. Zatímco galerie Pecka se zaměřuje na Kubíčkovo cestu fotografickými tématy a přístupy od 60. do 80. let, Fotograf Gallery si pro sebe vybrala výhradně vyhraněnou polohu na pomezí fotografie a akce. V polovině 80. let Kubíčka zaujaly možnosti fotogramu, a to zejména díky možnosti vizualizovat problematiku rozkladů a transformací geometrických tvarů. Zejména ve fotogramech ze série Forma-akce se dostal nejblíže svému zralému malířskému projevu, a díky zvolené technologii pro ně zároveň našel odlišná výtvarná řešení.
—
Dokumentární soubor Offline mladé fotografky Poliny Davydenko (1995) je citlivým vhledem do všednodennosti jejího mladšího bratra Mirdy. Míra nevšímavosti k okolí a neskrývané znuděnosti tohoto nezdravě vyhlížejícího chlapce může v divákovi vyvolávat smích. Obraz, který Davydenko svým souborem vytváří, ale každopádně není ironizující. Sama ho nazývá alarmujícím obrazem příslušníka generace Z.
pondělí 9. prosince od 17 hodin
Postmrtná fotografie – mrtvá tradice zobrazování zemřelých těsně před pohřbením po sobě zanechala tisíce nepochopitelných, temných a velmi intimních obrazů, které lze snadno objevit v rodinných archivech, na bleších trzích a v hromadách odpadu. V rámci současné práce na souboru esejů Flak představí polskou postmrtnou fotografii a literární přístup k fenoménu nalezených fotografií.
pondělí 25. listopadu od 18 hodin
V rámci artist talku se Denis Kozerawski zaměří na ústřední tématické okruhy a stěžejní projekty skupiny APART, způsoby kolektivní imaginace při tvorbě uměleckých instalací, a na to, jak bratislavský institucionální provoz ovlivnil jejich způsob fungování. Představí projekt Slzy Slunce na Zemi, který momentálně prezentuje v Banské Bystrici, a v závěru prezentace promítne film The Most Beautiful Catastrophe.
pátek 11. října od 15 hodin
Tři studenti ze tří fotografických ateliérů vysokých uměleckých škol představí svá portfolia. Letos byli k našemu neformálnímu portfolio review přizváni studenti a pedagogové těchto tří fotografických škol: Ateliéru fotografie Fakulty umění a designu UJEP v Ústí nad Labem, Ateliéru Dokumentární fotografie na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze a Ateliéru tvůrčí fotografie na Fakultě umění Ostravské univerzity.
—
Dnes již proslulá britská umělkyně Tacita Dean pořídila tyto fotografie jako studentka během svého pobytu v Praze v roce 1991 do souboru „Czech Photos” (1991/2002), ale poprvé všech 326 fotografií prezentovala až v roce 2003. Jak sama uvádí: „Jsou jako pozůstatky Prahy, která už neexistuje, jako časová kapsle.“ Součástí výstavy je také 16 mm film „Ztráta” (1991/2002), která je pro autorku typicky mnohoznačným záznamem přednášky na pražské ČVUT. Obě díla budou v Praze představena vůbec poprvé.
—
Skupina EXXIT (1995-2000), ktorej jadro tvorili študenti a absolventi Vysokej školy výtvarných umení v Bratislave Yrbis Innocent, p3klmn, Peter Hrevuš a Tomáš Porubän sa začala naplno tvorivo prejavovať práve v období porevolučnej eufórie. Kontakt s „voňavým, lesklým a svietivým kapitalizmom“ (ako ho v čase dospievania vnímali) však mali jej členovia ešte predtým, než to umožnil pád Železnej opony, čo ich následne ovplyvnilo. Táto skúsenosť a duchovné založenie niektorých z nich sa spojili so spirituálnym precitnutím, ku ktorému dopomohli dovtedy nedostupné psychotropné látky. Vyústením boli vizionárske stavy grupy, zhromažďujúcej sa v bratislavskom byte na Radlinského ulici.
pátek 4. října od 18 hodjn
After Life výstavy je sborníkem příspěvků čtrnácti umělců a kurátorů, kteří se zamýšlí nad přístupy v dokumentaci výstav a uměleckých děl. Autoři byli požádáni, aby byli ve svých textech co nejvíce osobní a zprostředkovali nám vlastní zkušenost a úvahy na toto téma. Kniha sestává ze tří bloků (Manipulace s fakty a teorií, Popisy a subjektivní pravdy, Literatura), v nichž se dokumentační fotografie stává pozitivním nástrojem, důkazem, zkouškou nebo skicou, prostředkem pro vydírání, sebeprezentační blamáží a sbližovacím prvkem.
úterý 24. září od 18 hodin
Jak mohou nezávislé galerie změnit umění a společnost? Jak může změna estetických hodnot ovlivnit kvalitu života? Proč měříme úspěch počtem selhání, kterými si umělci procházejí s naší pomocí? Jak lidem zvenku zpřístupnit váš prostor, aby svou energii využili k experimentování? Umělkyně, kurátorka a galeristka Gvantsa Jishkariani bude hovořit o vlastní umělecké praxi, o zkušenostech s „vytvářením galerií“ a o dopadech, které její galerie měly na gruzínské umění.
středa 11. 9. od 17 hodin
Představa o publikačních aktivitách umělců se v posledních desetiletích změnila. Svoji úlohu v tom sehrálo zejména rozšíření uměleckého trhu a globalizace uměleckých praktik v kombinaci s nástupem digitálního umění a zavedením nových způsobů výroby a oběhu. Tiskové a digitální projekty využívají experimentální formáty a mažou rozdíly mezi uměleckým tiskovinami, kurátorskými experimenty a dalšími vydavatelskými podniky. Cílem prezentace kurátorky a historičky umění Beáty Istvánko je shrnout historii nezávislého uměleckého vydávání v Maďarsku po roce 2000 prostřednictvím činnosti budapešťské ISBN books+gallery.
úterý 6. sprna od 18 hodin
Komentované prohlídky dvou paralelních výstav za účasti obou autorů. Markéta Othová vám poví, proč se výstavu Svět knihy rozhodla koncipovat výhradně z fotografií obálek knižních publikací, jejichž grafické úpravy je sama autorkou. Antonín Jirát vás uvede do principů své tvorby a patrně přiblíží, co spojuje fotografování tahačů a králíků se zajíci, a proč se kvůli fotografování kamiónů vypravil až do francouzského Calais.
—
Markéta Othová (*1968) je renomovaná česká fotografka a grafická designerka. Výstavou Svět knihy tyto sféry svého působení vrství přes sebe. Svým koncepčně jasně definovaným souborem vtahuje do hry témata jako osobní a odosobněné, autorské a apropriované, umělecké a užité, dokumentární a estetické.
—
Antonín Jirát (*1984) rád vytváří významové sítě mezi fotografiemi a objekty jako vzájemnými protějšky a analogiemi. Východiskem jsou mu technické aspekty fotografování se svými specifiky a hranicemi. Ve výsledných instalacích jsou však fotografie i objekty pouze součástkami stroje, který funguje poněkud nepředvídatelně, naznačuje, ale také svádí z cesty. ![]()
pondělí 22. července od 19 hodin
Sevastopolský rodák a v Čechách vystudovaný fotograf Andrii Konontsev ve svých projektech kontinuálně řeší téma ukrajinsko-ruských vztahů a krymskou otázku. Jako hosté prezentace a besedy se představí Milan Bureš, fotograf a filmař dlouhodobě zaměřený na post-sovětské republiky a Rusko, autor fotografických knih Sevastopol a East of Eden, a spolu s ním Michal Lebduška, analytik Výzkumného centra AMO se specializací na politický, bezpečnostní a společenský vývoj na Ukrajině a ukrajinsko-polské vztahy. Moderátorem besedy je Stanislav Bříza, zakladatel publikační platformy BFLMPSVZ, který s Andriim Konontsevem momentálně dokončuje jeho knihu Homecoming.
30. 6. 2019
Dne 21. června 2019 zasedla v Praze mezinárodní porota Fotograf Residency ve složení Šymon Kliman (Nová Cvernovka – Bratislava), Judit Szalipszki (Trafó – Budapest), Joanna Gorlach (Fundacja Sztuk Wizualnych – Krakow), Aleksi Sosselia (CCA –Tbilisi) a Tereza Rudolf (Fotograf). Každý zahraniční partner představil své nominace na pobyty umělců / umělkyň a kurátorů / kurátorek. Jména vybraných rezidentů a rezidentek byla veřejně vyhlášena tentýž den večer ve Fotograf Gallery v rámci programu ke křtu nového čísla časopisu Fotograf #33 Investigace.
v pátek 21. června od 18 hodin
Pod názvem investigace hledáme v umělecké práci soustavné zkoumání informací jako nedílnou součást procesu vzniku. Inspirací je nám investigativní žurnalistika, která nejen, že je stěžejním whistleblowerem momentálně poněkud zkoušených demokratických systémů, ale v podstatě tím nejdůležitějším impulsem pro zachování základních principů politické a sociální rovnosti. V rámci diverzity prezentovaných přístupů se chceme pohybovat ve škále od příkladů z žurnalistiky, či projektů dokumentární fotografie, které překračují svým pojetím či rozsahem formát reportáže, přes ironizující komentáře politické situace až po ryze umělecké projekty širších interpretací, jejichž významnou součástí je právě proces zkoumání mocenských taktik či podezřelých aktivit poškozujících ideály občanské společnosti.
—
Výchozím momentem výstavy Jana Kolského je organizované zaměstnávání lidí na řešení takzvaných recapcha, které v internetovém prostředí slouží k odlišení lidí od automatizovaných algoritmů a botů. Jsou placeni za to, že obcházejí kontrolní mechanismy a otevírali prostor pro šíření spamů a jiných nežádoucích dat, většinou reklamy. Tato situace ukazuje obecnější obraz současného vztahu člověka k automatizovaným systémům, kdy se člověk stává rozšířením stroje. Má však i své závažné ekonomicko-sociální konsekvence.
—
K souboru věnovanému bodybuildingu Marka Tischlera přivedl osobní kontakt s klienty posilovny v pražských Řepích. Zjištění, že jejich motivace a lidské povahy jsou mnohdy na hony vzdálené představám, jaké o kulturistech stereotypně replikuje široká veřejnost, vedla k vytvoření rozsáhlého souboru koláží, jejichž surovinou se staly reprodukce z lokálních kulturistických magazínů. Spolu s objektem, který vznikl přestavěním staršího posilovacího stroje, změnil galerii na jakési „pole deformací“, ve kterém je vynaložení fyzické síly, této nedílné součásti tělesných cvičení, zároveň i uměleckým postupem.
čtvrtek 23. května od 18 hodin
Prezentace knihy Czech Eden za osobní účasti autora. Když Monteith v devadesátých letech poprvé navštívil Českou republiku, uchvátili ho detaily běžného života země v její transformaci. Podmaněn nevýslovným — náladou, pocitem místa — své návštěvy opakoval. V letech 2001—2003 procestoval celou zemi a fotografoval ji s vírou ve vytvoření soudobé alegorie, která by odrážela ideály ze starých pohlednic a z českých fotografií 20. a 30. let. Se zdrženlivostí, brilantní barevností a promyšlenou pozorností k záhadě každodenního života vytvářejí Monteithovy fotografie paralelu k úctyhodné tradicí, jejíž základy položily osobnosti jako Joel Sternfeld a dnes ji ztělesňují autoři jako Alec Soth.
—
Název první samostatné výstavy mladého vídeňského fotografa Bastiana Schwinda nejenže odkazuje k jeho nejnovějšímu fotografickému objektu Broken Window Theory, ale také momentu, kdy fotografický obraz ztratí svoji samozřejmost a značně aktivně projevovat svoji konstruovanou a podvratnou podstatu. Bastian Schwind ve svých pracích několikrát zacílil právě na tento přechodový stav ve vnímání fotografie. Oporou mu v tom zůstává modulární architektura posledních dvou století a v ní užívané materiály. Východiskem se také stává expanze mimo prostor a za hranice média, takže některé jeho práce za fotografie technicky vzato nemůžeme považovat, i když z fotografických přístupů stále vycházejí.
úterý 16. dubna od 18 hodin
Pavel Příkaský, Miroslava Večeřová společně s kurátorkou Marianou Serranovou vám přiblíží nejdůležitější východiska společné tvůrčí praxe, a rovněž koncepci, kterou zvolili pro výstavu Isotonic Song. Dozvíte se více o jejich přístupu ke kombinaci různých médií, práci s fotografií, malbou, videem a performancí, ale také důvod, proč se všudypřítomnou ingrediencí tekutého procesu, který smývá hranice mezi živým a nerostným, stal rozpustný krystal soli.
—
Fantaskní obrazy plynule procházejí médiem malby, technického obrazu, objektu a performance. Nevyhnutelnou ingrediencí tekutého procesu smývajícího hranici mezi živým a nerostným je krystal soli, substance sytící roztok lidské a zvířecí krve. Isotonic song skládá novodobou mytologii hybridních bytostí, téma vnitřně konfliktní tělesnosti se zpřítomňuje na jednu dobu v archaickém polymorfismu i futuristické perspektivě biotechnologií.
—
Za více než čtyři desetiletí tvůrčí cesty se Dušan Šimánek (*1948) stal neopomenutelnou osobností české fotografie. Historicky vzato Šimánek přispěl do domácí vizuální kultuře vyzdvihováním výsostně výtvarných kvalit fotografického média. Šťastně se v tom projevila jeho senzuální citlivost a schopnost akcentovat koloristické a strukturální charakteristiky obrazu. Jeho fotografie však vykazují i sociální rysy, zejména skrze výběr předloh z oblasti všednodenní „lidové“ estetiky. Toto platí i pro jeho nový soubor Herbář, v němž se zaměřil na fenomén přírodních napodobenin. V rámci základního „analytického“ rozvrhu se k námětu umělých květin staví jako k autonomnímu výtvarnému problému barvy a rastru. Způsob provedení snímků vykazuje známky sentimentálního zaujetí, které jako by odpovídalo okrašlovací úloze květinových dekorací. V důsledku však diváka vede až k nejistotě nad nevratnými změnami světa kolem nás.
středa 23. ledna od 19 hodin
Pátý říjen je datem, kdy má hrdina stejnojmenného dokumentárního filmu, autorův bratr Jan, podstoupit chirurgický zákrok s nejistými výhledy. V této situaci se rozhodne uskutečnit výpravu na bicyklu. Během filmu ho neuslyšíme mluvit a jeho vnitřní svět nám zprostředkovávají pouze občasné deníkové zápisky. Tím důležitější je úloha kamery Martina Kollara, který poutníka doprovází, pozoruje situace, nachází působivé obrazy a přitom nepřestává respektovat osobní rozměr bratrovy cesty. Dokument 5. október (2016) je introvertní road movie o cestě, kterou je zapotřebí podniknout, když potřebujeme být sami se sebou.
—
Podklady k souboru Field Trip vznikly během autorových pobytů v Izraeli. V Kollarově pojetí nám ovšem nepřibližuji komplikovanou realitu v této zemi. V podstatě zcela postrádají žurnalistické kvality. Namísto nich nabízejí vizi dystopického místa, které je prostoupené pocitem ohrožením a jehož technologie v zájmu vlastní sebezáchovy odhodila veškeré zábrany. Člověku se ani nechce věřit, že tato přízračná sci-fi realita je pouze „výběrem“ toho, co je, co se již odehrává.
pátek 14. prosince od 20 hodin v Divadle Minor
Divadlo statického objektu je divadelně-výstavním formátem využívajícím „magický” potenciál jevištní prezentace. Vyzvané autory a autorky vyzývá k vytváření scénických situací v podobě statických objektových konfigurací a diváky vede k jejich soustředěnému pozorování. Spolupráce autorů DiStO s pražskou Fotograf Gallery je založena na pociťované příbuznosti divadelní prezentace s fotografickou tvorbou v podmínkách fotografického ateliéru.
v úterý 4. prosince od 19 hodin
Kniha přináší svědectví o jedinečném hospodářském fenoménu 70. a 80. let 20. století a o tehdejší propagační fotografii. Vychází z archivu nalezených diapozitivů, které pro JZD Agrokombinát Slušovice pořídil v letech 1978–1990 zlínský reklamní fotograf Jan Regal. Tomáš Pospěch tyto práce interpretoval a využíval přitom postupy obvyklé v zemědělství: nalezené snímky vytrhával z původních kontextů, ošetřoval, přesazoval, rouboval, kypřil a posléze sklízel i kompostoval. Vznikla tím hravá kniha, která je jak osobitým dokumentem, stejně jako výraznou autorskou publikací.
čtvrtek 15. listopadu od 18 hodin
Křest a prezentace knihy Máj/My, jejíhož vydání se ujalo lipské nakladatelství Spector Books. Knihu společně s autorkou uvede Jan Wenzel, zástupce nakladatelství Spektor Books. Děkujeme za spolupráci a podporu Goethe Institutu v Praze.
sobota 13. října od 14 hodin
Komentovaná prohlídka výstavy s jejími kurátorkami Elisabeth Pichler a Lenou von Geyso. Výstava Re*creation na pozadí neustálé poptávky po stabilním růstu, inovaci a originalitě uchopuje dvojí význam slova „rekreace“ jako „zotavení“ a „znovustvoření“, a odráží přitom vztah mezi produkcí a volným časem. Chvíle volna, stažení se do ústraní, klid a reflexe na jednu stranu odolávají omezením produkce – a na druhou stranu jsou předpokladem rozvoje něčeho nového.
—
Výstava Re*creation na pozadí neustálé poptávky po stabilním růstu, inovaci a originalitě uchopuje dvojí význam slova „rekreace“ jako „zotavení“ a „znovustvoření“, a odráží přitom vztah mezi produkcí a volným časem. Chvíle volna, stažení se do ústraní, klid a reflexe na jednu stranu odolávají omezením produkce – a na druhou stranu jsou předpokladem rozvoje něčeho nového.
—
Tématem osmého ročníku Fotograf Festivalu jsou hranice mezi pracovním a volným časem. Fotograf Festival se v roce 2018 představí pod názvem “Ne-práce: Zaměstnání volnem” a přinese výstavy, diskuze a doprovodný program propojující médium fotografie s diskutovanými sociálními otázkami z oblastí práce a volného času. Jako každý rok se zaměří i na specifika fotografie a reprodukovatelného obrazu jako takového a to skrze tvorbu zahraničních i domácích autorek a autorů.
čtvrtek 27. září od 19 hodin
Je představa něčeho tak intimního a privátního jako je spánek slučitelná s pojmy jako společnost a politika? Jaká je historie myšlení o spánku? Proč byl humanitními vědami spánek většinu historie ignorován? V čem je biopolitický úhel pohledu na spánek specifický a jaký je jeho vývoj? Jak vznikl étos zavrhující spánek jako ztrátu času a neřest? Jak industrializace proměnila spánek? Jak souvisí neoliberální pojetí moci se zvyšujícím se množstvím medikalizace spánkových poruch a zkracováním doby spánku? Jaké je postavení spánku ve společnosti 24/7? Jaká je budoucnost spánku?
středa 19. září od 18 hodin
V případě výstavy Ve stínu lva vnímá Jiří Skála svou roli jako roli kurátorskou. Během komentované prohlídky objasní, v čem vidí rozdíl mezi prací vizuálního umělce a kurátora, a přiblíží pozadí svého zájmu o problematiku neproduktivního času. Návštěvníky seznámí rovněž s metodou, jíž užil k utřídění a prezentaci dokumentů vztahujících se k organizaci volného času, konkrétně prohlášení a stanov volnočasových institucí, spolků a hnutí, a promluví o vztahu obrazového materiálu k autorskému eseji, který je i tentokrát nedílnou součástí jeho výstavy.
—
Volný čas je v moderní společnosti symbolizován masivní nacionalizací a komercionalizací, na jejímž konci většinový pozorovatel není schopen rozlišovat mezi pojmem rekreace a pojmem volný čas. Oba termíny mu splývají v jedno. Volný čas je pro něj to samé jako rekreace. Podstatou tohoto zmatení se zabývá výstava Ve stínu lva. Zaměřuje se na několik historických tradic, které mají na tomto stavu výrazný podíl, především na to jak se koncepce volného času a rekreace projevují u národních institucí, korporátních společností či spolků odkazující se k idei občanské společnosti nebo participativní demokracie.
—
Odpočinek v neklidu je titul souboru textů vybraných umělcem Nikolou Ivanovem jako součást jeho diplomové práce. V kontextu umělcovy tvorby i jeho životní zkušenosti by si název možná zasloužil být následován otazníkem. Autor reflektuje rostoucí zájem humanitních a sociálních věd i umění o donedávna nepříliš zmapované téma spánku a jeho politickou povahu v současné společnosti.
pondělí 30. července od 18 hodin
Fotograf Pavel Jasanský a kurátor Pavel Vančát vás blíže seznámí s pozadím vzniku a s dobovým kontextem fotografického souboru Nová krajina, noví obyvatelé (1985-90), videoinstalace Divák (1989), starších snímků ze souboru Most (1981-82) a rozsáhlého souboru Podepsaných fotek, ve kterém Pavel Jasanský shrnul své celoživotní vazby se současníky, kolegy a přáteli.
—
Pavel Jasanský (*1938) během dlouhé a bohaté kariéry fotografa spolupracoval s mnoha výtvarníky i hudebníky a jako nezařaditelný solitér obsáhl žánry dokumentu, portrétu i radikální a osobité intermediální fúze. Těžištěm jeho komorní jubilejní retrospektivy je cyklus Nová krajina, noví obyvatelé (1985-90), zachycující přeludnou skutečnost skomírající totality. Ten je doplněn o průkopnickou instalaci Divák (1989), která kombinuje velkoformátové přemalované fotografie a videoartovou sochu. Výstavu uzavírá dlouhodobý projekt Podepsaných fotek, který shrnuje Jasanského celoživotní vazby do úctyhodně rozsáhlého alba současníků a přátel.
čtvrtek 21. června od 18 hodin
Pravidelná členská schůze Spolku Skutek, tentokrát ve Fotograf Gallery, následovaná křtem spolkové brožury brožury „Sociální postavení umělce/umělkyně, kurátora/kurátorky a kritika/kritičky“.
—
Instalaci Pěší věc lze podle autora chápat jako „mechanicko-chemický zápis“. Ve skutečnosti však v sobě tento několikaměsíční experiment, jehož název je vypůjčený ze stejnojmenné sbírky básní Petra Kabeše, nese nepřehlédnutelnou poetiku absurdity a výsledná forma je po výtvarné stránce subtilní i osvobozující. Nečekaně parafrázuje finesy charakteristické pro fotografickou dokumentaci, aniž by paradoxně v průběhu zaznamenávání jednotlivých fází pohybu v krajině fotoaparát našel jakékoli uplatnění.
—
Výstava We are still the same and you are always more obnažuje strukturu afektivních vztahů mezi přírodou, technologií a naší tělesností. Naše převažující touha po symetrii je potlačena mnohočetným opakováním a stává se tak performativní silou, imitací zdánlivě klasicky zvolených technik a formátů, která činí veškeré aktéry výstavy živými.
čtvrtek 17. května od 18.30
Veronika Bromová představí výstavu Bromfiles — Rodinná manufaktura a zároveň tvorbu Dagmar a Pavla Bromových, kteří svou imaginativní tvorbou ovlivňovali vizuální styl užité grafiky 60. a 80. let, ale zároveň měli nepřehlédnutelný vliv i na formování její poetiky.
středa 16. května od 18 hodin
Téma těla, tělesnosti se ve fotografii objevuje od samého počátku. Není to však jen klasická a tolik opakovaná podoba aktu. Ten se již, především ve svých komerčních, nebo obvyklých akademických podobách vyčerpal. Samo tělo je však pro člověka schránkou nesoucí jeho bytí, jeho fyzickou existenci, jejíž jedinečnosti a také její pomíjivosti si je vědom, i když se to mnohdy pokouší zapomenout.
čtvrtek 26. dubna od 18 hodin
Kurátorka výstavy „Bromfiles – Rodinná manufaktura“ Mariana Serranová a fotografka Veronika Bromová představí tvorbu Dagmar a Pavla Bromových, kteří svou imaginativní tvorbou ovlivňovali vizuální styl užité grafiky 60. a 80. let, ale zároveň měli nepřehlédnutelný vliv i na formování poetiky jejich dcery, Veroniky Bromové, později klíčové osobnosti české fotografie a nových médií.
—
Manželé Bromovi ovlivňovali vizuální styl 60. a 70. let v české grafice. Kromě ilustrací spolupracovali na doprovodných grafických materiálech pro divadelní scény a hudební vydavatele. Veronika Bromová byla jednou z klíčových postav nových médií 90. let, zejména fotografické postprodukce a digitálně manipulovaného obrazu. Vynalézavě využila technické možnosti, které přinesl konec milénia, obdobně jako její rodiče ve své době dosahovali pozoruhodných výsledku ve zvoleném médiu fotomontáže.
do 16. června 2018
Fotograf vydává otevřenou výzvu pro profesionály, amatéry, studentky a studenty k zaslání fotografických projektů, které budou publikovány v tištěné formě čísla časopisu Fotograf. Návrhy se mohou vztahovat k tématu festivalu i časopisu, kterým je v letošním roce pod názvem “Ne-práce – zaměstnání volnem” myšlena lidská činnost vztahující se k rozdělení času na volný a pracovní. Co je to volný čas? A jak toto společensky konstruované schema ovlivňuje naše vnímání? Akceptujeme i podklady, které se k tématu nevztahují, ale představují svébytný jasně definovaný celek mající nezávislý a nekomerční charakter.
pátek 13. dubna od 18 hodin
Přivlastněním si atributů seriálového vyprávění Jansa klade past (sám na sebe?) v podobě očekávání návaznosti a vnitřní konzistence. Podobně tomu je u důrazů na (neo- či kvazi-) mytologický rozměr napsaných charakterů a vyprávění. Aluzí chrámového narthexu s minimalistickým mobiliářem, který upomíná obchodní regály, ale zároveň dýchá rytmem barevných světel, zesiluje atmosféru blížící se obchodně-spirituální (trans)akce, v níž ďábelská nabídka vychází vstříc poptávce po skills, které nám umožní prožít alespoň kousek života bez pocitu ponížení. Ale co když to všechno je také klauniáda, seriál je seriálem pouze díky přesazování rostliny, která ovšem má ten dar zakořenit v jakýchkoliv podmínkách, mýtus je libovolnou hrou, jejíž pravidla lze obměňovat podle okamžitých požadavků, a skills jsou pouze berlemi pro všechny beznohé a bezruké, kteří neumějí předložit alternativu k silovým řešením „společných záležitostí“. Pohyb v ambivalentní unikavosti a nedůvěryhodnosti je však důvodem ptát se, kdo tedy vlastně je Red Herring.
—
Raw-seriál Club of Opportunities vstupuje do své schizofrenní fáze. Zatímco v paralelní epizodě April Showers Bring May Flowers v pražské galerii AMU nejistě klíčí naděje ve větrem navátých, tenkých vrstvičkách písku, na My name is Red Herring se kořenová zelenina stahuje hluboko do (ú)rodného podzemí, aby z jeho mazlavé, slepé temnoty vyvrhla vizi svých politických cílů a taktik. Náznaky naděje jsou v ní nahrazeny příslibem moci, podmínkou jehož naplnění je ovšem přijetí bezskrupulózních argumentačních metod.
čtvrtek 15. března od 19 hodin
Publikace Pramen / Katalog Ateliéru fotografie sleduje období pedagogického působení Aleksandry Vajd a Hynka Alta na Vysoké uměleckoprůmyslové škole v Praze od roku 2008 do roku 2016 a dále do současnosti. Jejími základními strategiemi jsou zpětné revize autorských i ateliérových archívů a nová interpretace nepoužitých, nedokončených či pouze zamýšlených, ale nevytvořených projektů, souborů a záměrů studentů a absolventů ateliéru. Editory Pramene jsou Hynek Alt, Jiří Ptáček a Aleksandra Vajd. Grafický design: Jan Brož. Knihu vydává Nakladatelství UMPRUM.
čtvrtek 15. února od 17 hodin
Autor vám rozplete sítě nastřádaných fotografických poznámek k české, slovenské a maďarské identitě, poví vám o kulturních, politických, ale i osobních a emocionálních vrstvách jeho klíčové výstavy.
—
Viktor Kopasz je osudově spjatý se třemi národními kulturami. Vyrůstal v maďarské menšině na Slovensku. Od studií na pražské FAMU žije v České republice. Charakteristickým pro jeho fotografické soubory a knihy je užívání doprovodných vpisek, textových poznámek a významové hříček, často napříč všemi jazyky, které užívá, včetně angličtiny. Jako hypotéza k porozumění Kopaszovu přístupu k obrazům se proto nabízí paralela s jeho zkušeností s jazykem. Stejně jako je nucen k neustálému „sebe-překladu“ z jednoho jazyka do druhého, odsouzený k trvalé „nepřesnosti“ a „neúplnosti“, tak i v obrazovém režimu krouží kolem tématu a vytváří mozaikovitý časoprostor, jež si vždy do jisté míry zachovává kus nepřehlednosti a neuzavřenosti.
čtvrtek 25. ledna od 16 hodin
Srdečně zveme na druhou komentovanou prohlídku výstavy Johany Pošové „Happy Family“ ve čtvrtek 25. ledna od 16 hodin. Autorka vám na ní ozřejmí, jak její výstava souvisí s rodinou, proč je rodina šťastná a co na takové výstavě dělají zplesnivělé chleby.
čtvrtek 18. ledna od 17 hodin
Srdečně zveme na komentovanou prohlídku výstavy Johany Pošové „Happy Family“ ve čtvrtek 18. ledna od 17 hodin. Autorka vám na ní ozřejmí, jak její výstava souvisí s rodinou, proč je rodina šťastná a co na takové výstavě dělají zplesnivělé chleby.
—
Rodina, alespoň v těch několika dominantních podobách, s jakými se setkáváme v našich časoprostorových souřadnicích, je víceméně uzavřený sociální organismus. Vytváří si vlastní rituály, zvyky a komunikaci, za zavřenými dveřmi domova se odehrává spousta navenek neviditelného. Výstava Johany Pošové (*1985) je alegorickou rodinnou krajinou, v níž autorka bez důrazu na osobní narativ nebo na exaktní sociologickou metodu pohlíží na širší obzor mezilidských konstelací a vztahů. K rodině a domovu se staví bez idealizace, ale také bez zacílení na konkrétní problémy, takže situaci udržuje na úrovni symbolické osnovy, k jejímuž naplňování je potřeba našeho imaginativního angažmá.
úterý 12. prosince od 17 hodin
Srdečně zveme na komentované prohlídky výstav Tomáše Svobody „Giotto“ a Terezy Velíkové „Mezihra“. Dozvíte se, o čem ve Svobodových videích Halleyova kometa vypráví Venuši, v čem tkví úskalí lidského poznání, a proč se ženám ve Velíkové videoinstalaci tak rychle mění emoce.
—
Dílo italského malíře Giotta di Bondone bývá považováno za klíčové pro dějinnou změnu v pojetí a konstrukci obrazového prostoru. Vztahuje-li se k němu vizuální umělec Tomáš Svoboda ve svých nových videích ještě po sedmi stoletích, nečiní tak pouze kvůli třem letmým, i když nikoli náhodným odkazům k malířově jménu, ale především kvůli myšlence změny přístupu definující radikálně odlišnou „perspektivu“. Při jeho skeptickém postoji k překonání hluboce zakořeněných myšlenkových schémat a limitů pojmového jazyka se ovšem tato změna nemůže odehrát díky nám lidem, nýbrž musí přijít odjinud. Výstava Giotto proto krystalizuje v konceptuální low-tech sci-fi, které se netýká pouze hranic lidského poznání, ale také úlohy umění v jejich případném překročení.
—
Ve videích Terezy Velíkové není řeč jednoduchým prostředkem porozumění, její součástí jsou různé zámlky a pomlky. Také zde byly záměrně ponechány chyby a přeřeknutí. Dialogy nenápadně vyplňují citace starších děl autorky, nechybí prvky ironie a náznaky situační komiky. Mezihra se pokouší uchopit, co se s divadelním textem může dál dít, čím může být divadlo mimo divadelní sál. Vybízí k uvažování nad univerzálností a divadelností vypjatých emocí. Vytržení scénářů z divadelní skutečnosti inspiruje k přemýšlení nad rolemi, které člověk získává a je nucen hrát v různých situacích, o touze a možnostech z těchto rolí vystoupit, vyhnout se naučeným komunikačním vzorcům, používat slova jinak.
Chcete být kamarádem či mecenášem Fotografa? Můžete vstoupit do nového Fotograf klubu. Uvědomujeme si, že kultura nemůže fungovat bez dlouhodobého prohlubování vztahů mezi umělci, institucemi a jejich návštěvníky. Vytvořením klubu k tomu chceme vytvořit nový kvalitativní základ. Členstvím ve Fotograf klubu se nejlépe seznámíte s tím, jak se proměňuje současná fotografie a vizuální umění, a dostanete se blíž k jeho autorům, autorkám i k producentům kulturních událostí. Fotograf klub je formou podpory aktivita spolku Fotograf 07 a zároveň platformou, jak vylepšovat komunikaci s těmi, kteří chtějí vidět a vědět.
Galerie, časopis a festival mají od září nové společné sídlo. Rozšířili jsme výstavní prostory a umění zajistili důstojné prostředí, které podle našeho názoru odpovídá prezentačním nárokům v 21. století. Novým sídlem chceme potvrdit a posílit renomé všech dosavadních aktivit spolku Fotograf 07 z.s.. Z Fotografa chceme učinit místo, které na Praze 1 budete vyhledávat jako jedno z jejích přirozených kulturních center, ať již kvůli výstavám, studiu či nákupu fotografických publikací, ale například také kvůli příjemnému prostředí pro vaše pracovní schůzky. Za tímto účelem byla vybudována stálá Čítárna uzpůsobená mimo jiné pro účely krátkodobých pracovních setkání. Autorem architektonického řešení Fotografa je vizuální umělec a architekt Jan Fabián. Naším společným cílem bylo upravit prostor tak, aby vynikly cenné původní prvky interiéru i exteriéru a abychom zároveň vyhověli proměnlivým potřebám výtvarných umělců. O novou vizuální identitu sídla se postaral grafik a typograf Filip Kraus.
úterý 24. 10. od 10 hodin
Seminář mediální gramotnosti pro seniory. Společně nahlédneme pod pokličku fungování současných médií, která ovlivňují náš každodenní život. Na vlastní kůži vyzkoušíme působení mediálních triků a naučíme se minimalizovat jejich účinky. Po absolvování semináře snadněji rozeznáte rozdíly mezi “seriózním” a “bulvárním” zpravodajstvím a výrazové prostředky, které jsou pro ně příznačné. Seznámíte se s pravidly kritického přístupu k informacím a jejich zdrojům.
pondělí 23. října od 18 hodin
V roce 2017 nám všudypřítomnost médií přijde samozřejmostí a filtrujeme skutečnost, že často manipulují veřejným míněním. Po médiích vytrvale požadujeme, aby byla objektivní, leč plná objektivita je nedosažitelný ideál; vždy se jedná o kombinaci různých perspektiv. To platí i v případě novinářské fotografie, jíž máme tendenci věřit a nekriticky ji přijímat jako pravdivé zobrazení skutečnosti. Přednáška se zaměří na několik aspektů, které mohou být pro příjemce zpráv matoucí, a nastíní rozdíl mezi tzv. kaleidoskopickým a mozaikovitým vnímáním světa skrze fotografie.
pátek 20. října od 16 hodin
3 studenti ze 3 fotografických kateder představí svá portfolia.
Ateliér fotografie, UMPRUM – Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Užitá fotografie, Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni
Ateliér Reklamní fotografie FMK UTB ve Zlíně
středa 10. října od 18.30
I když se o něm hodně mluví, není vždycky jasné, co veřejný prostor je, komu patří a kdo má nad ním kontrolu, kdo ho udržuje a vymezuje, kdo a jaké do něj umísťuje informace a obrazy. Není to okrajový a bezcenný zbytek míst vedle vyhrazených soukromých prostorů. Není tomu tak, že by nepatřil nikomu, naopak, patří všem společně. Není prázdný a pasivní, ale je místem, kde se lidé fyzicky setkávají a stávají se politickou veřejností.
—
Výstava pojmenovaná podle populární písně Irvinga Berlina z roku 1932, roku tak často srovnávaného s rokem 2016, propojuje postupy Trevora Paglena coby fotografa, esejisty a aktivisty, který se nepřestává snažit odhalit skrytou strukturu politického klimatu společnosti masového sledování. Jeho práce nás pomocí téměř romantických, impresionistických vyobrazení provádí místy, která zdánlivě postrádají jakýkoli význam, ve skutečnosti však skrývají utajené radary, datové úložiště, podmořské mezikontinentální internetové spojení atd.
středa 27. 9 od 19.30 hodin
Nové prostory Fotograf Gallery poslouží jako kulisa zahájení Fotograf Festivalu, křtu nového čísla časopisu Fotograf napojeného pupeční šňůrou na předchozí jmenované a zároveň tematicky zabalující kokon sítí a asociací spjatých s Eye in the Sky jakožto metaforou pro fenomén velkých dat, sledování a dohledu. Ke křtům a zahájení festivalu zahraje Lavra.
+ FB event
čtvrtek 20. července od 18 hodin
Výstava Michala Kalhouse Šálek s víčkem byla zahájena týden před vánocemi roku 2009. Kurátorem byl Pavel Vančát a jednalo se o první počin nově otevřeného Fotograf Studia. Po více než sedmi letech provozu galerie, později pojmenované Fotograf Gallery, se Šálek s víčkem vrací v podobě jednodenního déjà vu. Michal Kalhous totiž souhlasil s opětovným vystavením souboru při příležitosti završení jedné kapitoly života instituce.
čtvrtek 20. července od 18 hodin
UNIGEO Festival již tradičně doprovází výukový program Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. Coby čistě studentská iniciativa je určen k tvůrčímu dialogu mezi jejími studenty, kteří zde nejenže vystavují, ale také hodnotí prezentované soubory. Nedávno vydaný UNIZIN z letošního ročníku festivalu byl poprvé prezentován na červnovém setkání pedagogů a studentů v Horní Bečvě. Fotograf Gallery vyšla vstříc výzvě pořadatelů festivalu představit UNIGEO Festival pražské kulturní veřejnosti.
čtvrtek 13. července od 18 hodin
Výstava Nejistý vývoj skončila, avšak Hrůzou pozvaný host, performer a sochař Martin Zet, ji na jeden večer opět otevírá. V jeho performanci se voda nezdá být tím živlem, který v lidech vzbuzuje silná emocionální hnutí. Je „spoutána“ služebnou funkcí „mycího prostředku“. Avšak podobně jako plamínek zapalovače je příbuzným lesního požáru, je také voda v myčce nádobí sestrou oceánu.
9. 6. 2017 — 8. 7. 2017 a 13. 7. 2017
Po technické stránce Milan Mikuláštík řeší své koláže vždy stejně: obličej na fotce zakryje tváří z kamínku a nový obrázek zveřejní na internetu. Různější je „znovuobjevování“ významů, kterého tímto rutinním aktem dosahuje. V obecné rovině jeho Makapansgat Project osciluje mezi komentáři aktuálních událostí a upozorňováním na roli obrazů v utváření naší představy o světě. V billboardu pro chodbu Fotograf Gallery ovšem výběr tematicky zúžil, aby se vztáhl k dějinám fotografie.
9. 6. 2017 — 8. 7. 2017 a 13. 7. 2017
Tomáš Hrůza (*1979) patří k druhu „fotografů-sběračů“, jakéhosi protějšku mýtických „fotografů-lovců“. Materiál ke svým výstavám shromažďuje pozvolně, ze „zjevení“, která se k němu dostavují na cestách absolvovaných v rolích menšinově založeného turisty, bezcílného poutníka, dobrovolného nomáda či poloprofesionálního řidiče. K jeho romantismu vždy patřila sympatie k magickému a mimosmyslovému.
čtvrtek 8. 6. od 19 hodin
Ve střední a východní Evropě je tradice kontemplativní fotografie obzvláště silná. Jsou to často také umělci konceptualisté či performeři, kteří se snaží o osobitou formu souznění sebe sama se zvoleným prostorem prostřednictvím meditativních akcí spojených s přírodními rytmy, s přírodou jako ateliérem pro jejich záměr. Ve všech těchto přístupech je významným faktor času. Jde často o rituální opakování obdobných přístupů, kdy čas a stálý posun v rámci životního rytmu protagonistů neustále mění výchozí situace, zároveň však je zde patrný jednotný řád, který vévodí výslednému pocitu z jednotlivých fotografií a celých cyklů.
—
Na svém facebookovém profilu si Vladimír Havlík (1959) připojil pod jméno charakteristiku „old performer“. Co to znamená být „starým performerem“? Výstava ve Fotograf Gallery sleduje Havlíkovu soudobou praxi na pozadí jeho akcí z konce 70. let minulého století a následující dekády. Praxi, při níž pohlíží na vlastní minulost, přehodnocuje ji a nechává přehodnocovat, ale zároveň z ní těží možnosti pro současnost. Havlíkovo působení na poli akčního umění v minulosti mělo mizivé institucionální zázemí. Jeho současné „postperformance“ jakoby měly navázat na nepodmíněnost a spontaneitu, která tehdy jeho akce provázela. Zároveň jsou sebeironickými komentáři k vlastní umělecké identitě. Pravděpodobně tak jako přízvizko „old performer“.
—
Již během studií v Ateliéru fotografie pražské VŠUP se Rudolf Skopec (1989) profiloval jako autor robustních puzzle ze zvlněných svitků černobílého fotopapíru. Působivost jeho děl se zakládala na součinu materiálových kvalit a rozměru kompozice, „tělesných“ námětů a humpoláckého technického provedení. Výchozím snímkem výstavy ve Fotograf Gallery je fotografie interiéru blíže nespecifikované architektury. Rudolf Skopec rozvíjí vztahy mezi jejím konstrukční skladbou a tektonickými poruchami přivoděnými konfigurací fotopapírů a mezi původním a nově utvářeným prostorem architektury i fotografie. Architekturu odpoutává od jejích časoprostorových souřadnic i fyzikální podmíněnosti – a v neposlední řadě klade důraz na vztahy třetí dimenze ve fotografii k její trojrozměrné objektové parafrázi. Instalace ve Fotograf Gallery je proto vnitřně uzavřenou, neopakovatelnou sítí těchto a dalších relací.
—
Velkoformátovým plakátem Valentýny Janů zahajuje Fotograf Gallery sérii prezentací v chodbě Školské 28. Autoři jsou u této plochy naproti vstupu do galerie vyzváni, aby pro ni vytvořili svébytný fotografický projekt, v němž se vyrovnají s nezvyklým umístěním mimo instituci na pomezí venkovního a vnitřního prostoru. Billboard „Paralepse“ studentky pražské FAMU Valentýny Janů (1994) vychází z role šiřitelů i příjemců zpráv, do které se na veřejnosti dostáváme záměrně i nevědomky doslova každodenně. Autorka inscenuje fotografie nositelů takových zpráv, obsah sdělení ale rozpracovává způsobem, kterým zbytňují paradoxy komunikace v informačně zahlušeném prostředí.
úterý 18. 4. od 18 hodin
Komentovaná prohlídka výstav Edgara Schwarze a Zuzany Šrámkové, dvou fotografů odlišně nahlížejících život v punkových komunitách Ostravy. Zatímco Šrámková objevuje obrazy uvnitř komunity usazené v jednom z domů na Spodní ulici v sociálně vyloučené oblasti města, pro Edgara Schwarze je společenství lidí okruhem kolem něj samého, v jehož středu vždy stojí on, žena, se kterou má milostný poměr, a zejména jeho vlastní eros, potměšilý nebo zlomyslný humor a na odiv dávané pohrdání konvencemi.
—
Edgar Schwarz je v současnosti známý zejména jako člen hudebních formací Schwarzprior a Wolf Trap. Mnozí již zapomněli, že byl rovněž fotografem. A tak trochu na to zapomněl i on sám. Ve Fotograf Gallery představujeme výběr Schwarzovy práce z různých časových období. Jejich deníkový charakter, podpořený častým užíváním polaroidu, by nás neměl zmást. Tyto technicky nekvalitní a sexuálně explicitní momentky nejsou nějakým domácím pornem, ale především manifestací libertínského životního stylu, při kterém jsou večírky i vztahy divočejší, ale díky tomu také tak intenzivní, a který lásku a intimitu – Schwarzova ústřední témata – bere absolutně vážně, nesmlouvavě a vždy včetně hrozby jejího zničení.
—
Zuzana Šrámková (1988) se před několika lety přestěhovala do jedné z takzvaně vyloučených lokalit v centru Ostravy, totiž na ulici s příznačným názvem Spodní. Nevedla ji sem ani tak touha po dobrodružství či sociální cítění, jako spíš snaha „ušetřit prachy na víno“, jak sama říká. Postupem času zde ale jaksi mimochodem začala vznikat komunita umělců, hudebníků a „náhodných kolemjdoucích“. A právě život tohoto pestrého společenství, plný večírků, koncertů, alkoholu, ale i laskavosti, otevřenosti a mezilidských vztahů, zaznamenává Zuzana na svých fotografiích.
sobota 18. března od 16 hodin
Výtvarná dílna lektorky Barbory Smetanové zaměřená na právě probíhající výstavu Jiřího Poláčka „Nejen Smíchov“. S dětmi si v galerii prohlédneme fotografie Jiřího Poláčka, budeme si povídat o tom co, jak a proč se dříve fotilo, a nakonec vyrazíme fotografovat „strašáky“ ulice. Děti by si měly přinést mobilní telefon s fotoaparátem nebo digitální fotoaparát. Fotoaparát můžeme zapůjčit.
Délka trvání: 120 minut. Doporučený věk: 8-11 let. Kapacita: 10-12 dětí. Vstup zdarma.
úterý 7. března od 18 hodin
Komentovaná prohlídka výstavy Jiřího Poláčka „Nejen Smíchov“ s autorovými kolegy a přáteli Iren Stehli, Janem Malým a Dušanem Šimánkem. Průvodní slovo k výstavě přednese rovněž její kurátor, teoretik a historik fotografie Pavel Vančát. Prohlídku uzavře komentované promítání fotografické dokumentace z legendární výstavy „9 x 9“ v cisterciáckém klášteře v Plasech, která se v roce 1981 stala vyvrcholením činnosti generačního okruhu fotografů soustředěných kolem teoretičky Anny Fárové.
—
Jiří Poláček (1946 – 2016) patřil ke generaci fotografů, kteří v Čechách od sedmdesátých let nastolili nový standart profesionalismu. Přispěly k tomu jeho beatnické začátky v americké emigraci i následné ovlivnění okruhem Anny Fárové během studií na FAMU, kulminující legendární výstavou roku 1981 v klášteře v Plasech. Ústředním tématem Poláčkovy tvorby byl jeho rodný Smíchov, jehož atmosféru zachycoval rozličnými formami od sedmdesátých do devadesátých let. Od poloviny sedmdesátých let také asistoval Janu Svobodovi, a spolu s Ivanem Luttererem a Janem Malým byl od roku 1982 spoluautorem rozsáhlého portrétního cyklu Český člověk.
úterý 7. února od 16.30 hodin
Výtvarná dílna k právě probíhající výstavě Václava Stratila „Sedim“. S dětmi si přímo v prostorách galerie budeme povídat o autorovi, najdeme, kde se skrývá a nakonec se pokusíme za pomoci fotoaparátu sami zmizet.
Doporučený věk: 8-10 let. Kapacita: 10-12 dětí. Lektorka: Barbora Smetanová. Délka trvání: 90 minut. Vstup zdarma
V případě zájmu o účast pište do zpráv našeho profilu na sociální síti Facebook nebo na email info@fotografnet.cz.
—
Fotografické ateliéry nejsou pro Václava Stratila pouze místem, kde si už čtvrt století dává vytvořit podobizny, ve kterých svou tvář využívá jako surovinu práci s výrazem a významem. Těží totiž také z daných parametrů a zaběhlých konvencí ve zde vytvářených typech fotografického zobrazení a činí z ní jednu z vrstev svého průběžného výzkumu. Na výstavě Sedim představuje několik řad nových pasových fotografických autoportrétů z posledních dvou let, v nichž právě ve výše zmíněném smyslu dochází na jednu z hranic fotografického zobrazení, aby po jejím překročení znovu objevil autonomní obraz. Spolu s nimi prezentuje také pokračování série Dvojice, na kterou navázal po více jak deseti letech.
—
„Trvalá proměna“ nebo „proměnlivé trvání“? Vyjde to nastejno, protože druhé slovo vyvrací první. Rafani vydali všanc galerii školákům a ti ji v mžiku změnili v obludnou kapli sv. Euforie. Vitální síla člověka jako oslňující a spalující záře, ale rovněž jako metafora hřmícího víru kolektivní psyché, vydrážděné emocionality a rozbitých desek společenské smlouvy. Rafani do tohoto prostředí vstupují s obrazy, které se dotýkají nervového systému společnosti a naší doby. O ní bychom rádi řekli, že se vymkla z kloubů. Kdyby nějaké klouby měla.
11. 11. od 19.00
Scéna se znovu vyjevuje pro naplnění původního příslibu. Co bylo naznačené obtížně pojmutelným množstvím informací výstavy Plain Text získává nový tvar v performance Julie Béna. Performance završuje výstavu Plain Text kurátora Jena Kratochvila, která se uskutečnila letos v září ve Fotograf Gallery.
—
Daniel Steegmann Mangrané žije v Brazílii. Zajímá ho kontrast mezi přírodou a civilizací, mezi evropskou tradicí a kulturou obyvatel pralesa. Zkoumá způsoby, kterými technologie ovlivňuje naše vnímání světa. Na jeho výstavě najdeme fotografie, koláž, filmovou smyčku a básně Stely do Patrocínio. Jeho dílo bychom mohli rozporcovat kategoriemi postkolonialismu, neokonkretismu, strukturalismu, antropologie, psychedelie nebo postinternetového umění. Lepší je však přijmout je jako jedinečný celek.
—
Představení vybraných textů skupiny umělců běžně svoji materiální tvorbou spojovaných s fenoménem shrnovaným zobecněnou a banalizující formulí „post-internet“. Výstava akcentuje elementy široké tvůrčí škály obsahu takových prací, zkratkovité pozornosti při internetovém browsingu a obecných schopností vnímat text v digitální podobě. Selekce textů je interpretována skrze performance francouzské umělkyně Julie Béna.
v pondělí 27. června od 16 hodin
Přibližně od přelomu milénia můžeme ve fotografii sledovat zásadní změny jak s příchodem digitální technologie, tak i s neustálým rozšiřováním jejího uměleckého záběru a jejím rozpouštěním a propojováním v mnoha dalších uměleckých formách. Jak může na takovou situaci reagovat univerzitní vzdělávací program, často postavený na modernistické premise autonomie média a jeho vlastní reflexe? Jak propojit technické profesionální dovednost s orientací v širším
uměleckém provozu?
—
Výstava navazuje na loňskou přehlídku Famugrafie v Galerii NTK a představuje tentokrát ve Školské ulici výběr z děl uplynulých dvou semestrů. Stále platí rozvolňující se definice fotografického média, které je daná spíše strategií než čistým žánrem, od paranoidního dokumentu až k pseudo-vědecké fabulaci. FAMU jako médium per se.
—
Fotoaparátka vešla do bytu. Odložila brašnu a ze zvyku pustila rádio. Je jí jedno, co vysílají. Má čtvrt hodiny na to, aby se vysprchovala a odjela pro dceru. Pod proudem horké vody jí došlo, že nemá nakoupeno. V duchu počítala, v kolik se dostane k počítači. Čeká ji přeci ještě tak pět hodin u skeneru. Do džín se nasoukala ještě trochu mokrá. Přes hlavu si přetáhla tričko. V rychlosti zalila povadlé květiny. Při odchodu z bytu si všimla neumytého nádobí na kuchyňské lince.
—
Fotografka Tereza Kabůrková (1980) pozvala na svou výstavu malíře Ondřeje Malečka (1977). Řekla mu, že je hostem. Zákonitě se tak musela začít chovat jako hostitelka. Zvyk velí, že hostitel činí hostu dobře. V případě, že host-malíř namísto květin přinesl hostiteli malované obrazy, je na hostitelce-fotografce, aby namísto vázy zvolila nepříhodnější protějšek. Nabízejí se fotografie. A tak začne hosta obklopovat tím, co mu dělá radost. Pro Terezu Kabůrkovou ovšem znamená návštěva Ondřeje Malečka ještě něco jiného: posun těžiště vnímání její tvorby blíž k malířským principům. U jejích snímků lesních porostů, bledě šedého nebe či tapet vždy hrály větší roli, než bychom si u fotografa představovali.
—
Přibližně před třemi lety se Jan Nálevka (*1976) začal zabývat ideovými návrhy umělecké avantgardy 1. poloviny 20. století. V nabídce nového uměleckého jazyka, který měl sloužit propagaci a uskutečnění radikální společenské změny, totiž objevil další možnost pro své konceptuální parafráze „kancelářských prací“. V trojici realizací na výstavě ve Fotograf Gallery se tak dotýká fenoménů jako dobrovolné potlačení individuality ve prospěch kolektivu, dodržování a naplňování standardů a norem, nebo vyčerpávající dřina v rozporu s příslibem osvobození.
10. 3. 2016 od 19.00
—
Co se mění ve světě kolem, pokud ho nebudeme vnímat jen prostřednictvím médií, ale i na vlastní oči? Frontiers of Solitude / Na pomezí samoty zkoumá provázanost globalizované společnosti a přírody a podporuje výměnu informací a zkušeností, dialog a spolupráci mezi umělci, odborníky a nevládními iniciativami v České republice, na Islandu, v Norsku a v dalších evropských zemích.
21. 1. 2015
Katalog představuje nejdůležitější fotografické soubory Šimona Štrby a další volné fotografie z jeho archivu. Texty přispěli Pavel Baňka a Jiří Ptáček. Grafickou úpravu navrhla Barbora Klimszová. Výtěžek z prodeje katalogu bude použit na dobročinné účely.
—
Cílem výstavy Čtyři dimenze je rekonstrukce odkazu mladého, nadaného fotografa Šimona Štrby (1991-2015). Prezentací jeho souborů a dalších solitérních fotografií se snažíme vykreslit jak autorovu citlivost k fotografickému obrazu, tak jeho přístup k fotografii jako nástroji prozkoumávání vlastního životního prostoru. Třebaže Štrba volně přecházel mezi pořizováním bezprostředních fotografických záznamů, často pak užívaných v autorských publikacích, a koncepčně rozvrženými, aranžovanými soubory, vždy usiloval o vyzdvižení vztahového a emociálního rozměru své práce.
od 8. 1. 2016
V zájmu podpory mladého uměleckého spolku Skutek zavádějí Fotograf a knihkupectví ArtMap trvalou slevu pro jeho členy ve výši 10 procent z prodejní ceny. V případě spolku Fotograf se slevy týkají všech jím vydaných publikací a lze je uplatnit při nákupu ve Fotograf Gallery. Slevy v knihkupectví ArtMap lze uplatnit v jeho knihkupectvích v Praze a Brně.
18. 12. 2015
Ateliér fotografie UJEP v Ústí nad Labem a Fotograf Gallery vás zvou na celodenní zájezd do Českých Budějovicích na výstavy Wolfganga Tillmanse (Galerie současného umění a architektury – Dům umění města České Budějovice), Jana Mahra (Galerie D9) a Václava Magida (Galerie Měsíc ve dne). Odjezd z Prahy – 10.00 (I. P. Pavlova – Lékařský dům). Návrat do Prahy – 21.00. Cena – 300,- Kč.
12. 12. 2015
Čtvrtý spolkový vánoční bazar ve dvoře Školské 28, tentokrát společně s Wakushoppu unikátní burzou do-it-yourself titulů, na níž máte příležitost směňovat, nakupovat či prodávat vlastní CDR či kazetové atd. do-it-yourself tituly. Ve shodě s principy Wakushoppu jde veškerý zisk z prodeje výhradně prodávajícím. Večer zahraje Wim Dahean a Yiorgis Sakellariou.
—
Rozechvělé a místy nezaostřené video v úvodu výstavy Agent může působit jen jako série jakýchsi nevydařených pokusů o filmový záběr. Jak ale jeden střídá druhý, stávají se zřetelnějšími určitá pravidla, podle kterých kamera prováděla sérii řezů prostorem jakési chodby – měnila výchozí stanoviště, „procházela“ mezi figurantkami, stáčela se ke sloupu, občas vyhlédla z interiéru skrze okenní tabulky, apod. Vezmeme-li jako základní východisko, že tyto sekvence nejsou žádnými nevydařenými záběry, musíme se zkusit zamyslet, čím by případně mohly být.
18. 11. 2015
In Tereza Kabůrková’s photos it looks like she lives alternately between the woods, the skies and her kitchen. The bibliophilically-organized catalog presents her as an artist with a cultivated interest in the richness, fullness and tonality of the photographic image.
—
Krize dokumentu, formulována v době, v níž je produkováno a do oběhu uváděno více fotografií než kdy dříve, možná souvisí s jinou krizí, trvající minimálně stejně tak dlouho – s krizí platných politických, sociálních a ekonomických dohod. Jestliže vytváření závaznosti ve vztahu k současným událostem se zdá být přinejmenším obtížné, nabývá pak na významu jistý druh „archeologie“ současnosti. Dokumentární fotografické praktiky pak již nelze chápat jako – více či méně reflexivní – zobrazovací praktiky. Neodbytně se nabízejí další otázky spojené s měnícími se podmínkami jejich vznikání a jejich závislosti na dějinách, vědění, paměti, identitách, místech či násilí. Možná, že z obrazů pak musí vyplynout na povrch něco, o čem dnes ještě přesně nevíme, jak bychom to měli označit, něco jiného/something else…
—
Výstava Zítra bude jinak vychází z konfrontace děl Josefa Rabary (Zítra bude jinak, 2015) a Karola Radziszewského (Kisieland, 2012). Oba autoři tematizují historii místního gay hnutí na pozadí osobních příběhů Stanislava Z. a Ryszarda Kisiela a nepřímo poukazují na úlohu, kterou v procesu nalézání vlastní sexuální identity obou protagonistů sehrála fotografie.
—
Fantastická vyprávění o tom, co je v té které zemi možné, jsou autorce podnětem k vizuálním parafrázím v médiu videa a animace. Geopolitická realita dnešního světa je v nich k neuvěření stejně jako bujná fabulace nasbíraných neuvěřitelných historek. Výstava Barbory Fastrové (*1988) In My Country… je veřejnou prezentací její diplomové práce z Ateliéru fotografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
—
Videa a performance Ladislava Vondráka (*1975) se vyznačují neobvyklou razancí a tělesností. Témata jako zmocňování, moc, ovládání či podřízení se jsou v nich líčeny jako alegorie nasycené testosteronem, nátlakem, sadismem a masochismem. Výstava nových Vondrákových videí Naznak vznikla ve spolupráci s Ateliérem fotografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
červen 2015
S přihlédnutím k dramaturgii galerie a programové skladbě jejích výstav jsme k realizaci výstavy pro srpen a září 2015 vybrali projekt:
Josef Rabara, Karol Radziszewksi: Zítra bude jinak (kurátorka: Zuzana Štefková)
Dva zaslané projekty jsme zároveň doporučili k případné realizaci v průběhu roku 2016:
Adam Havelka, Matěj Pavlík, Eva Rybářová: Schindler a Lucy
Hybridize or Disappear (kurátoři: Christina Gigliotti & Jen Kratochvil)
2. 7. 2015 od 19.00
Zvukový záznam na konci 19. století vyvázal hudbu z kontextu jedinečného koncertního vystoupení a spolu s rozvojem fotografie, rádia a televize daly vzniknout moderní populární hudbě. O jejích recipientech nikdy nešlo mluvit jen jako o posluchačích, protože stejně jako předchozí hudební formy, byla odjakživa audiovizuálním projektem, kde až na relativně krátkou dominanci rozhlasu coby „slepého média“ jedna složka výrazně nepřevyšovala důležitost druhé (viz význam slova image).
—
Martin Horák si vzpomíná, že plakáty s vyobrazením Marilyn Monroe ze série Skryté podoby Jiřího Davida strhal z plakátovacích ploch v roce 1995. Skoro dvacet let je měl složené pod postelí. Pak je odtud vytáhl a dal zarámovat. Jednoduchý úkon může být nadán velkou metaforickou silou. Dívat se na orvané reprodukce Skrytých podob je jako dívat se do tváře dvaceti letům českého vizuálního umění. Těch dvou desetiletí, o nichž si dnes považujeme za nutné znovu promluvit, znovu je zhodnotit, revidovat jejich obraz. Dívat se na ně ale také znamená nevidět nic z toho přímo.
—
V počátcích dialogu mezi sochařkou Annou Hulačovou a mediálním umělcem Viktorem Takáčem stojí fotografický princip „černého světla“, kontrastu mezi osvětleným předmětem a jeho tmavým pozadím. Hulačová propůjčila figurativní plastiky Takáčovi a ten pro ně vytvořil kontrastní prostředí z černé a bílé a světla a tmy. Při budování scény dbal o to, aby interakce materiálních a imateriálních prvků urychlovala uvolňování symbolických obsahů, jimiž jsou Hulačové plastiky charakteristické, a abstrahovala je v obecnější hierarchie mezi „dole-nahoře“, „při zemi-vzhůru“, „viditelné-neviditelné“, „průhledné-neprůhledné“, apod.
—
Způsobilost ve Fotograf Gallery se namísto institucionálního kontextu obrací k širšímu souhrnu schopností umělce i adresáta umění, které nám umožňují brát sebe i druhého jako kompetentního. Podnětem se staly jim dvě série rozhovorů, které vedli na jedné straně s umělci, kteří přes osvojené dovednosti takzvaně neuspěli v uměleckém světě, a na straně druhé s emigranty, kteří se po příchodu do nové země museli odvrhnout myšlení, přístupy a dovednosti osvojené v původní prostředí a začít znovu. Alvaer a Grosseová se ptají, není-li toto „neužívání původní kompetence“ podobné situaci a úkolům současného umělce i diváka.
—
Název výstavy „Lež a lži“ má výklad psychologizující, který sleduje mužský a ženský princip, dominanci a autoritu a společensko-politický. Výstava chce ukázat soubor desítek autorských knih V. Skrepla, které vznikly v letech 2011–13 na podkladech katalogů, časopisů, obrázkových knih a atlasů, v nichž se autorské zásahy projevují technikou kresby, psaní, koláže, vytržení, malby a asambláže. Zásahy vznikají bezprostředně a poloautomaticky. Týkají se toho, co se odehrává teď, jakkoliv rychle ono teď propadá entropii. Skrepl knihy používá pro projekci svých představ a recykluje v nich širokou vrstvu tištěné produkce, z níž velkou část tvoří populární kultura a bulvár. Jako etnograf spojuje předměty různých oblastí a na základě nasbíraných „věcí“ společnosti ukazuje, čím prochází. Výstava se stejným názvem v Galerii výtvarného umění v Chebu zachytila i další podobu tohoto vývoje, kdy z množství materiálu ve Skreplově ateliéru vznikly, jakoby vlastním růstem, kolážované obrazy a sochy, jež tvoří „jedno tělo“ s vystavenými knihami ve Fotograf Gallery. Při vernisáži bude pokřtěna monografie Skreplových autorských knih.
—
„Všechnu moc imaginaci!“, prohlašuje Julius Reichel, sedíce v podřepu, aby snížil těžiště vlastního těla, narozeného mezi lety 1978 a 1984, a David Krňanský (1987) po něm opakuje: „Vechn m´imici“. Na pražské VŠUP vytvořili autorkou dvojici a uspořádali menší počet společných výstav. Pro Fotograf Gallery připravují zahuštěnou prostorovou instalaci, jejíž strukturu určují horizontální plány od stropu k podlaze – otevřený asociativní prostor umožňující zvratné čtení významů. „Název výstavy má výklad psychologizující, který sleduje mužský a ženský princip, dominanci a autoritu a společensko-politický“, píše Edith Jeřábková o jiné výstavě, ale my víme, že když tuto větu obrátíme o 360 stupňů, nebude to už tatáž věta.
—
Předlohou fotografického souboru Invariant Plates se stala kniha Johna E. Earharta The Color Printer – a Treatise on the Use of Colors in Typographic Printing. Tato výpravná příručka pro polygrafy z roku 1892 přináší vedle popisů tiskařských postupů rovněž velký počet příkladových vyobrazení, ve kterých je názorně předvedena práce s barvami a jejich soutisky. Marianne Vierø několik těchto vyobrazení (či jejich detailů) rozložila na jednotlivé barevné vrstvy a v temné komoře obrazy znovu složila v médiu barevné fotografie.
6. 11. od 18.30
Ve spolupráci s pražskou ArtMap bude při příležitosti vernisáže ve Fotograf Gallery pokřtěn soubor sítotisků brněnského nezávislého nakladatelství G53 s pracemi Alice Nikitinové, Marka Meduny, Petra Cabalky, Kamily Zemkové, Alexeye Klyuykova, Václava Stratila, Lukáše Karbuse, Matěje Smetany, Jan Šrámka a Veroniky Vlkové, Lenky Vítkové, Petra Strouhala a Nikoly Čulíka.
středa 29. 10. od 18 hodin
Frazier King, jehož fotografická sbírka byla v texaském Houstonu vystavována pro veřejnost i soukromým osobám, se s pražským publikem podělí o zkušenosti s jejím budováním. Ve své přednášce podá stručný nástin dějin sběratelství v daném oboru a dále popíše zdroje, které se nabízejí dnešnímu sběrateli. Rovněž se bude věnovat žánrovému a tematickému roztřídění fotografie – jak zvolit tematické zaměření a stát se kurátorem své vlastní sbírky – sbírky, která odráží životní zkušenost, filosofii a hodnoty sběratele.
—
Práce slovenského umělce Martina Vongreje (1986) jsou nákresy s trojrozměrnými vizualizacemi organických vztahů mezi skutečností, vnímáním a lidským vědomím, realitou vnější a vnitřní, viditelnou a skrytou. Vongrej je loňským finalistou Ceny Oskára Čepana a účastníkem významné evropské přehlídky mladého umění Manifesta 8 v roce 2010. Samostatně se v Čechách poprvé prezentoval před několika měsíci výstavou v Moravské Galerii v Brně.
—
Fototektonika je prostorovou intervencí do interiéru galerie, v níž fotografie hrají úlohu stavebních kamenů pro tři velkoformátové koláže na stěnách. Každá z nich sleduje poněkud jiný aspekt pátrání po pomezní zóně mezi fotografií, malbou, architekturou, grafickým designem počítačových her, plochou a prostorem, abstrakcí a zobrazením, dvojrozměrným obrazem a jeho iluzivní plasticitou. Poslední jmenované pak vstupuje do dialogu s dalšími, ještě nezmíněnými úpravami prostoru, jimiž jsou pokrytí podlahy asfaltovými pásy a stavba pilíře ze stejného materiálu.
—
Pro začátek si ujasněme pár definic: Umělecké dílo je surovina pro dokumentaci. Galerie je kulisa, v níž je dílo vyfotografováno. Výstava je záminka k vydání katalogu. Teoretický úvod je předloha ke svému anglickému překladu. Text a ilustrace jsou materiálem pro grafické řešení. Obálka výtisku katalogu je podkladem pro fotografii zveřejněnou na webu. Jméno umělce je nástrojem pro vyhledávání na internetu. Internet je dominantní výrobní prostředek neoliberálního kapitalismu. Boje na poli umění fungují v kapitalismu vedle bojů politických či sociálních jako představení zakrývající proces, ve kterém bohatí bohatnou a chudí chudnou. Produkce kultury jen legitimizuje růst barbarství a já s tím nic nenadělám.
—
Fotografie, koláž, fragment, vrstvy, mezery, střih, animace, ruka, gesto, pohyb, děj… Jsou-li jmenovaná slova pro Kateřinu Zochovou klíčová, pak proto, že objímají jak její přístup k několika výtvarným médiím, tak poetický horizont jejího nakládání s obrazy. Kompozice jejích fotografií vznikají na skle skeneru. Drobné prvky se přeskupují a vrství přes sebe. Kousky rozstříhaných fotografií a abstraktní elementy. Při opakovaném skenování jich je stále více, ale zároveň dochází ke ztrátě obrazové informace. Čím více toho chceme říct, tím méně vyslovíme.
6. 5. 2014 od 18.00
Beseda o tvorbě Pavla Hečka a raných příkladech akcí pro fotoaparát v českém prostředí. Historik umění a kurátor výstavy Pavla Hečka ATOPOLEJELOPOTA Tomáš Pospěch seznámí veřejnost s dalšími díly a přístupy autora, který již v 70. a 80 letech vnášel do české fotografie konceptuální principy, práci s fotografickým archivem i prvky potměšilého znejisťování a ironie.
—
Pavel Hečko se už během studií na FAMU na přelomu 70. a 80. let rozcházel s dobově převažujícími přístupy. Do české fotografie vnášel konceptuální principy, práci s fotografickým archivem i prvky potměšilého znejisťování a ironie. V podstatné linii své tvorby ve zdvojovaných portrétech a zátiších něco nehraje, anebo se snad opakuje refrénem. První obraz je akcentován druhým, který je stranově převrácený, ale nikoli reverzibilní nebo reflexivní vůči svému protějšku. Došlo k dvojímu převrácení. Jednou v reálném čase před kamerou, kdy portrétovaná osoba zrcadlově zopakuje svůj předchozí postoj a podruhé mechanicky při vyvolání nebo tisku obrazu, kdy je převrácen zpět. Obrátíme-li věc dvakrát o 180°, dostaneme se opět k její výchozí poloze. U Hečkových fotografií nikoli. Jako by se v nich něco zadrhlo, došlo k systémové chybě a zůstaly napůl cesty. Dostavuje se zneklidňující pocit, že nalézt dokonalé řešení je navždy pokusem o nemožné. A přesto, až obsesivní touha po absolutní formulaci a absolutním pochopení stavu věcí a dění, je jejich rozluštěním. Obranou proti absenci řádu.
—
—
—
15. 12. 2013 od 17.00
Myšlenka poslechového večera ve Fotograf Gallery vznikla během srpnových příprav výstavy Víta Soukupa (1971 – 2007). Nakladatel a správce Soukupova archivu Ivan Mečl tehdy náhodně objevil nahrávku divadelní hry Nepřátelé člověka z roku 1993. Ležela v kufru mezi Soukupovými audiokazetami a byla považována za ztracenou.
12. 11. 2013 od 19.00
Na první pohled krajina. Estetické ztvárnění – zachycení přírodních krás i lidského působení, prolínání přírodní a kulturní krajiny, ale také série posunů, dialogů a jemných intervencí. Na straně druhé, osobní výpověď autora a především snaha se skrze objektiv přiblížit sobě samému. I tak lze ve zkratce popsat sérii Rozmluvy, jež se stala výchozím bodem pro tuto publikaci, ale také významným mezníkem v tvorbě Radka Brousila.
—
Stále věříme, že pohyblivý obraz je jistou formou vizuálního myšlení, zpřesňuje promyšlené a objevuje nemyslitelné. To platilo stejně v čase jeho vynalezení před více než sto lety, tak v dnešní době, kdy je každý roh sdíleného (společného) prostoru opatřen kamerou. Pohyblivý obraz osvobozuje oko, je negativem času, ukazuje to, co oko nemůže nikdy vidět: znaky dekódované reality, spontaneitu a vnější pohyb. Skrývá v sobě dialektický potenciál – je současně emancipačním nástrojem i nástrojem kontroly. Jak napsal Dziga Vertov: Naše oči, točící se jako vrtule, se na křídlech hypotéz rozbíhají k budoucnosti.
—
„Jazyk, kterým mluvíme, naše názory, schopnost rozsvítit světlo a spláchnout záchod, dokonce i způsob, jak dáváme najevo vzdor a vzpouru proti společenským konvencím, to všechno jsme se naučili od druhých lidí.“ Jsme tedy jejich dlužníky? A dluží ostatní nám? Barbora Kleinhamplová se zaměřuje na „dluh“ jako pocit konstituující vztahy mezi jedincem a společností a stopuje jeho iracionální pozadí až k příkladové studii násilného vymáhání, kdy namísto splátky přijde bezohledná odplata.
—
Kontemplativní hry s fotografickým obrazem jsou Petrovi Strouhalovi východiskem pro anatomické studium obskurnosti. Formální vytříbenost je v nich okusována upatlaným kutilstvím, humor je nejen beze slov, ale většinou rovněž bez pointy, jež by publiku přivodila úlevný smích. Fotografický ateliér je místem, kde lze provádět pokusy s chlupatou abstrakcí a gesty mrtvé ruky. V galerii pak vzniká sestava obrazů a objektů, u níž se jazyk umění šmodrchá v novotvar, který nedokážeme uspokojivě ztotožnit s konkrétní emocí.
—
Na rozsáhlý archiv malíře a filmaře Víta Soukupa (1971 – 2007) narazil nakladatel Ivan Mečl při návštěvě umělcovy chalupy v jihočeské vesničce Dolní Pláně. Zde Soukup vytvořil část svého malířského díla a sem také v blíže neurčené době převezl fascikly písemností a obrazových dokumentací. Instalace ve Fotograf Gallery je prvním pokusem o prezentaci konkrétního zlomku těchto materiálů. V souladu se zaměřením galerie představuje dochované fotografické předlohy k Soukupovým obrazům z první poloviny 90. let minulého století. Právě tehdy Soukup začal ve svých malbách vycházet z novinových a časopiseckých reprodukcí. Těmto zdrojům zůstal věrný až do předčasné smrti v roce 2007.
—
„Kdo lpí na neochvějné realitě, je bláhový. Povaha všeho je nestálá a klamná. Naše zvyky, jistoty, pevné body jsou překážky. Náhlý velký zlom může způsobit šok. Ale dlouhotrvající stav nejistoty, jakkoliv úzkostný a beznadějný může být, v sobě skrývá také možnosti vidět a pochopit věci jinak. Fotografie slouží k zalepení trhlin v chaosu i jasnosti stejně tak, jako slovo k pojmenování a lež k odhalení pravdy.“
23. 6. 2013 od 18.00
Číslo „O fotografii“ cituje v názvu Susan Sontag, ale nemá být pandámem k jejím teoretickým úvahám. Fotografie se stala společensky již poněkud jiným mediem, než tomu bylo v sedmdesátých letech, kdy Sontagová své eseje o fotografii psala. Mezitím si totiž fotografie vydobyla svébytnou pozici mezi výtvarnými médii, po rychlém proniknutí do vrchních pater uměleckých disciplín v letech devadesátých minulého a v počáteční dekádě tohoto století. Historie i sama podstata média byla navíc znovu vystavována novým otázkám v souvislosti s rozvojem digitalizace fotografie, s tím souvisejícími postupným zanikáním některých původních fotografických principů jako je vztah negativ – pozitiv a podobně.
—
Práce Lucie Scerankové (*1985) mají charakter fotografických konceptů ověřující imaginativní kapitál obrazu v režimech reprezentace obrazové reprezentace a D.I.Y. manipulace s obrazem. Sceranková sleduje, co se děje s vnímáním obrazu, když do něj jednoduše zasáhne. Nejčastěji pak konstruuje scény se zvratnou identitou „obrazu skutečnosti“ a „obrazu obrazu skutečnosti“.
—
Fotografka Kateřina Držková (1978) se v posledních letech věnovala interpretacím nalezených fotografií a analýzám masově tištěných pohlednic z turistických destinací. V novém souboru se pustila do oblasti nezajištěné rámcem metodické „práce s archivem“ a své komparativní postupy rozvolnila až na úroveň asociativních a estetických řetězení. Spojila fotografie různého původu a důraz kladla na křehké vazby mezi motivy, kompozicemi, barevnými akcenty a obsahy.
—
Čím déle se ně díváme, tím silnější máme dojem, že vědomě jednají a komunikují. Je to jako pozorovat příslušníky cizího kmene. Odezíráme z gest a vzájemných interakcí, už už si myslíme, že jsme porozuměli, a vzápětí zase tápeme. Animované sekvence Viléma Nováka (1981) jsou založeny na pozorováních naprogramovaného prostředí, v němž se jeho bytosti z kostech a kvádrů učily a vyvíjely podle předem daných algoritmů.
9. 4. 2013 od 18.00
Přednáška filozofa Tomáše Koblížka o knize Françoise Laruella Koncept nefotografie vydané nakladatelstvím Fotograf 07. Přednášce přecházel křest knihy a performance Martina Zet.
—
Štěpán Grygar vybral na výstavu ve Fotograf Gallery snímky ze tří nových souborů barevných fotografií. Na jejich vzájemném spojení se pak nejlépe zahlédnout syntetizující povahu Grygarovy tvorby. Jako již v minulosti vícekrát vybral si motivy několik málo detailů všedního původu. Způsob jejich mapování fotografickými nástroji ovšem znovu odkrývá jeho úsilí o kombinaci odlišných hledisek v rámci jedné výstavní konfigurace.
—
Fotografie z výstavy Hodiny fotografie vznikly na workshopu se žáky jedné pražské střední školy. Studenti na něm rekonstruovali výjevy z fotografií velmi odlišných typů: reprodukcí historických maleb a soch, ikonických reportážních fotografií a anonymních fotografií stažených z internetu. Vybírali se je sami. K rekonstrukci směli využít pouze rekvizity z bezprostředního okolí. Gravlejs jim fotografie bere, zvětšuje a rozvěšuje v galerii, jako by nebyly dokumentací, ale svébytnými obrazy, které tímto obklopuje (nepatřičná) aura.
—
TIA (tranzitorní ischemická ataka) je dle Jany Kochánkové provázena zrcadlovým viděním. Galerie si hraje na to, že je zkumavka – po uskutečněném pokusu vše zůstane důsledně v laboratoři, nic se z galerie nevynese na světlo denní a boží, aby změněné entity neinfikovaly přirozený (pokud můžeme tento termín ještě užívat) stav věcí. Takto vznikla výstava TIA Jany Kochánkové a Jiřího Franty, jejich první společná realizace. Vše zůstalo uvnitř pokusné buňky, jen postupně změnilo svůj tvar a umístění jako střípky v kaleidoskopu, jako předměty v krabici, jejichž přeskupováním se mění významy a jejichž trajektorie pohybu divák zpětně vyvozuje ve víře, že rekonstrukce znamená poznání.
—
Galerie jako místo, které nás posílá jinam. Výstavní plocha jako artefakt (?) a informační tabule (!). To podstatné se odehraje mimo. Čtveřice komponovaných vycházek a vyjížděk do polí a zakouřených putik. Koncert v zavřeném dole. Život nás čeká jinde.
—
Malířka Ladislava Gažiová začala před časem experimentovat s fotogramy. Spolu s přesunem k jiným technikám se mění rovněž obsahy její tvorby. Poušť: u nás nepřítomné a námi nezakoušené prostředí a přesto silně stimulující naši imaginaci. Fotogramy, kresby, koláže a malé intervence do knih jsou zkoumáním jejích obrysů a hledáním průsečíku mezi subjektivní poetikou a zájmem o podoby reflexe odlišných a vzdálených kultur.
—
Deník majorův vznikal v diskuzi s kurátorem Davidem Koreckým přibližně rok, na autorem předem zvolené téma inspirované literaturou a s předem promyšlenou dramaturgií. Fotografie tohoto souboru se dotýkají třech pomyslných hran. Především pracují s lineárním příběhem vyprávěným inscenováním situací s konkrétními postavami, kde Hroník využívá zkušeností ze studiové práce s modely, a jistého principu kukátkového divadla. Druhou rovinou, jejíž hrany nejsou o nic hladší, je zařazení fotografií přírodních živlů. Tam se pohybujeme mezi dokumentem a plně estetizovanou výtvarnou fotografií. Neklid vzniká již sousedstvím těchto žánrů, kde autor stojí vždy na opačné straně kulturního řetězce – jednou je neomezeným tvůrcem, stvořitelem světa obrazu, podruhé nicotným pozorovatelem přírody, s níž nelze měřit síly.
—
Strategií Kochana s Blažem je dadaisticky koncipovaná satira. Kvalita fotografií je nízká, avšak to je fuk, protože Blažovi s Kochanem jde hlavně o spontánnost a kritický efekt. Kochan fotografuje Blaža, jak malými akcemi intervenuje na veřejných sochařských monumentech. Kochan – vzděláním sochař – prostřednictvím aparátu nalézá bizarní monumenty všedního života. Spojením jejich práce v jeden útvar vzniká metaforické významové pole vzájemných analogií.
20. 10. 2012 od 19.30
Výroční 20. číslo časopisu Fotograf zároveň slouží jako širší publikace k tématu a informační materiál 2. ročníku Festivalu Fotograf – Mimo formát. Tentokrát se zaměří na public art a transformaci chápání veřejného prostoru (nejen) v současné fotografii. Z prezentovaných autorů můžeme jmenovat: Dennis Adams, Susan Meiselas, Braco Dimitrijević, Wendy Ewald, Šejla Kamerić a další.
—
Prázdná hřiště a stadiony jsou působivá místa. Když se po jejich plochách neprohánějí sportovci a z ochozů nezní chorál, změní se v pustiny. Jelikož jsou postaveny proto, aby se v nich sešli lidé, pohyb a touha (pot a řev), pohled na nepřítomnost vyvolává pocit chybění. A tento pocit je mocným katalyzátorem jiného pohybu, imaginace.
—
Michal Ureš se snaží o rovnováhu mezi obsahem každé jedné fotografie, jejich vzájemnými vazbami a zobrazovacím potenciálem fotografického záznamu, při které si všechny složky dodávají impulzy. Jeho metoda je intuitivní a asociativní, přestože lze vysledovat zvýšený zájem o optickou zvratnost: předmětná realita na jeho snímcích je sice konkrétní, ale s potenciálem jevit se i jako abstrakce těles v prostoru. Ureš vyzdvihuje, jak fotografie klame a vytváří vlastní realitu.
—
Výstava Výměnný obchod tak jako výše zmíněné projekty je výsledkem dlouhodobějšího záměru a práce, a také – a zde zvláště – fotografování spojeného s cestováním.
Autorka, která je i jindy citlivá k sociálním tématům a socialistické minulosti, se nadchla pro absurditu polozapomenutého společenského jevu socialistického systému – mezinárodní spolupráci a přátelství, celkově založenou na zrcadlovém obrazu a odrazu.
—
Projekce Něco v obraze je sestavou krátkých sekvencí, paralelně probíhajících obrazů
a zvuků. Mladá brněnská umělkyně Anna Balážová (1987) nechává obrazy ke zvukům
přibližovat, splývat je, nebo naopak volí odstup, podtrhující vzájemnou nesounáležitost.
Záběry detailů reality, útržky animací a studiově vytvořených prostředí (krajin), kousky
šeptaného rozhovoru – jakéhosi praktického dohadování o technických podmínkách natáčení, klapot pevných podrážek o podlahu i neidentifikovatelné ruchy skládá s jistotou v jejich asociativní účin. Nejednoznačnost hierarchií a vazeb je letem po mezi vzájemných gravitací a jejich překonáváním, mezi tím, co vidíme a co slyšíme, mezi tím, co si vnímáme a co si představujeme.
—
Některé výstavy jsou více konstrukcí, jiné vycházejí z navracející se představy. Obraz ve Fotograf Gallery má však i své jasné, avšak neprosazované čtení. Hlavní postavy jsou dvě ženy, tím se povaha výstavy opět přiklání k “divadelní” formě, která je pro Aleše Čermáka průvodní.
—
K lepšímu pochopení fotografické výstavy Kataríny Hládekové ve Fotograf Gallery může přispět zběžná prohlídka jejího portfolia. Narazíme při ní na řadu objektů – modelů propojujících tvarosloví nábytku a architektury na jedné straně, na fotografie podobných objektů na straně druhé a také na modely jakýchsi miniaturních galerií, v nichž autorka buďto vystavovala práce pozvaných umělců, nebo je stavěla přímo „na tělo“ jejich tvorbě. Aniž bychom nyní museli důkladněji rozlišovat, o co usilovala v jednotlivých případech, může být pro nás nosné, že lze vznikání vazeb mezi pojmy objekt, model, galerie a fotografie sledovat rovněž na její první samostatné výstavě v Praze.
25. 6. 2012 od 18.00
Východiskem pro uvažování o vztahu fotografie a filmu je dokumentace a inscenace atributů filmového systému prostřednictvím umělecké fotografie nebo fotografie zaznamenávající umělecké projekty. Vybrány jsou takové příklady, které se historicky identifikují s fenoménem filmu jako s kulturní zkušenosti ovlivňující obecně oblast tvorby pohyblivých obrazů.
—
Aleksandra Vajd a Hynek Alt pracují nejčastěji ve dvojici a to včetně vedení Ateliéru fotografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Jan Zálešák je ve své letos vydané knize Umění spolupráce, v části věnované fotografii, uvádí vedle Lukáše Jasanského s Martinem Polákem jako výraznou úzce spolupracující dvojici. V posledních letech se zabývali důkladnou, avšak nikoli bezduchou, analýzou fotografie jako média, média fotoaparátu a dalších aparátů vstupujících do procesu vzniku díla. Zkoumali jednotlivé elementy tohoto prostředí a pokoušeli se je vyvázat z původních souvislostí.
—
Téma výstavy nekončí u projektu Aleksandry Vajd a Hynka Alta, ale rozvíjí se dále v práci Báry Mrázkové s názvem zevní ohraničující membrána, vnitřní jádrová vrstva, zevní plexiformní vrstva, vnitřní jádrová vrstva, která nás už svým názvem zavádí do krajin zření, kde se funkce dívání pojí se funkcí chápání, tak jak to známe z anglického dvojího významu slovního spojení „I see“ (I know). Bára Mrázková nás svou instalací zastavuje přesně v místě rozhraní jeskyně a vnějšího světa, v momentě ostrého oslnění, kdy ztrácíme kontakt s minulým (dle Platóna světem smyslů, iluze, stínohry, doxa) neschopni ještě číst svět loga, epistémé.
—
Devadesátá léta se přechýlila do světa vzpomínek. Některým to připadá příliš brzy, ale mladší již nejsou schopni s nimi navázat jiné spojení, než zprostředkované. Jsou poslední dobou bezwebovou a to, že Jednotka svůj web měla a v archivu má, je zásluha jednak Krištofa Kintery, který jej vytvořil a zálohoval a jednak toho, že přežila do nultých let a ještě příležitostně ožívá v době festivalů 4 + 4 dny v pohybu, kdy připravuje vytrvale solidní bary s typickou a vyhledávanou atmosférou a spolupodílí se na celkové koncepci festivalu.
5. 4. 2012 od 17.00
Film je o dvou bláznivých českých performerech, muži a ženě. Jsou posedlí hvězdami newyorské undergroundové scény, Wendy Wild a Johnem Sexem a chtějí pořádat vystoupení a žít stejným životem, jakým Wendy a John žili v New Yorku osmdesátých let.
—
„Po jedněch schodech se šlo do nebe a po druhých do pekla,“ říká Robert Carrithers o budově na newyorské ulici St. Mark’s Place s číslem 57. Dům, v jehož sklepení se na přelomu 70. a 80. let skrýval Club 57, kreativní laboratoř všech non-konformních volnomyšlenkářů z East Village, totiž patřil ústředí polské katolické církve. (…) Robert Carrithers byl jedním z nich. Spontánně dokumentoval vše, co se v klubu dělo. Performance, zárodky úspěchů, první výstavy i zákulisí. Na jeho momentkách i portrétech, které se v Česku představují vůbec poprvé, se potkávají barmani se spisovateli, filmaři s budoucími celebritami. Vzniklo tak unikátní svědectví, které je obrazově stejně nespoutané jako program Club 57.
—
Politicky i esteticky nekorektní výstava, pojednávající o ženě jako objektu ve fotografii 70. a 80. let na zdánlivě disparátních příkladech oficiálního umění i tehdejších outsiderů, chce ukázat, do jaké míry byl fotoaparát nástrojem uctívání ženského půvabu či zotročující zbraní. Vzniká tak subjektivní kurátorská konstrukce o tehdejších genderových kánonech, ale i o době vlastního zrození a jejím sex-appealu, o nostalgii a mizející touze.
—
Výběr z díla Běly Kolářové (1923 – 2010) by bylo možno provést různými způsoby. Soubor, vystavený v galerii Fotograf, je ale dán předem – představuje výjimečně koherentní, kvalitní a některými položkami dokonce objevnou soukromou sbírku, zaměřenou takřka beze zbytku na tu část rané tvorby autorky, která se odehrává v prostoru fotografického experimentu. Tomáš Vaněk (1966) reagoval svou participací na vysoce aktuální hodnoty jejího díla.
—
Společná výstava Davida Böhma a Aleny Kotzmannové s pracovním názvem Velryba má srdce velké jako osobní automobil představuje instalaci, kde texty (DB) a fotografické obrazy (AK) volně asociují naše představy, aniž bychom byli schopni přesně rozlišit, zda se jedná o textový nebo vizuální vjem. Texty ve formě nápisů, objektů a instalací a skupina fotografií, nejsou určeny k lineárnímu čtení, ale vytvářejí specifický prostor, ve kterém můžeme, ale nemusíme jejich vzájemné vazby jednoduše odhalit.
—
Nic nejde podle plánu. Název výstavy Náhradní měsíc vznikl ze snahy plány naplnit. Náhradní měsíc byl vlastně něco podobného jako přestupný rok. Starořímský kalendář byl ale sestavován každý rok jinak. Byl o desítku dní kratší, než rok tropický, kde se vystřídají čtyři roční období a slunce se dostane do stejného bodu, například od letního slunovratu k letnímu slunovratu, a také než náš současný Gregoriánský kalendář. Aby lidé vyrovnali tuto mezeru, přibližně jednou za dva roky vkládali do kalendáře tzv. Mercedonius – náhradní měsíc. Protože nic nejde podle plánu.
—
Výstava Moving Images mezinárodní skupiny Authentic Boys, holandského umělce Rodericka Hietbrinka (1975) a českého umělce Petra Krátkého (1985) je nejen prezentací současného videa a fotografie, ale zkoumá podstatu obrazu samotného. Činí to skrze imaginaci vnímanou jako veřejnou instituci a zároveň jako privátní sféru sebe-hledání skrze odrazy vnějšku.
22.10. 2011, 14.00 - 19.00
Krotitelé duchů, The Breakfast Club, Madonna s podprsenkou od Jeana-Paula Gaultiera, ale taky legendární reklama na Apple nebo nezapomenutelný Knight Rider. Gilbert a George získávají Turnerovu cenu, u nás vzniká skupina designérů Atika a Rain Main vyhrál Oscara. Bylo to krušné období a to nezmiňujeme 80´s saka a vycpávky ramen. Všechno a mnohem víc zprostředkujeme pod dobovým heslem “Back to the Future” 22. října odpoledne.
—
Fotografie a krajina, toto slovní spojení nemusí nutně znamenat jen hledání krásného obrazu či jeho výseku, může se mnohem hlouběji dotýkat podstaty hledání, putování i porozumění životu člověka v krajině, v přírodě, tedy i ve světě. Putování krajinou může být citlivým romantickým hledáním vlastních kořenů, jako je tomu v případě Jaroslava Anděla, nebo pokorným voláním po záchraně krajiny a touze po harmonickém splynutí s ní jako v případě spřízněného slovenského umělce konceptuální povahy Michala Kerna.
—
Radeq Brousil se snaží pro klasickou analogovou fotografii zachovat konceptuální řeč a strategie. Jak naznačuje samotný název výstavy, používá mechanické metody k odlišení jednoho obrazu od druhého. Mění tak nejen podobu a způsob prezentace obrazu, ale skrze ně i jeho význam. Formálně – na této výstavě nejčastěji v rámci diptychů – posunuje obsahy jakoby šlo o hru.
—
Antonín Jirát, stále student Ateliéru Interaktivních médií na FUD UJEP, chytře zatahuje do uměleckého rámce obecnější otázky víry a náboženství, které se vkrádají do naší ateistické přítomnosti a které nebyly zcela eliminovány historií modernismu a komunismu. Vstupuje na tento tenký led vyzbrojen jakoby nevinnými gesty vypůjčenými z gagu, dada a punku. Jeho závěry jsou tak rychlé, že osvobozují jinak traumatickou látku, která vstupuje do hry jakoby mimoděk.
21. 7. od 22.00
Dr. Abdallah Abu Eid se ve své přednášce zaměří na úsilí Palestinské samosprávy o mezinárodní uznání palestinské státnosti, které by mělo vyvrcholit podáním žádosti o přijetí Palestiny mezi členské státy OSN. Předpokládá se, že k hlasování Valného shromáždění k této otázce dojde již v září.
—
Co se stane, udělá-li umělec sochu z dokumentární fotografie, a co se stane, udělá-li umělec fotografii z dokumentární sochy. Jde vůbec o dokumentární sochu? Dokument koho? Haubelta a Thýna nebo Rodina. A jde vůbec o volnou fotografii, není i ona dokument, přestože se vystavuje jako svébytný žánr? Co pak dokumentuje výstava jako celek? Je únosné po tomto bujení pořídit fotodokumentaci výstavy? Je takto obnažený mechanismus obrazem naší chronické diagnózy? Jde o to, vytvořit alespoň pomyslný konec, smyšlenou smrt krásnou výstavou. Začne pak něco nového? Jaká fotografie je nedokumentární? Jaké umění není dokument? Co není dokument? Realita. Co je realita? Je otázka stále důležitější než odpověď?…
—
Únikové cesty, které hledá Matyáš Chochola jako východisko ze současné krize dominance racionality, mají jednoznačně odstředivý směr, pokud budeme za ideologický střed považovat onu nekonečnou nadvládu rozumu trvající od minulého století nebo, když budeme důslednější, nastalou už v době osvícenecké. Tak, jak se v uplynulých letech navracela moderna okysličená postmoderní kritikou (která otřásla pevným centrem moderny a její zaťatou pokrokovostí), tak se zdá navracet znovu postmoderna, jejíž prázdný střed se zaplňuje snahou pohnout zavedeným uspořádáním společenského systému.
—
Pokud budeme uvažovat o výstavě Václava Kopeckého idealisticky, můžeme se nechat uchvátit čistým stavem, kdy obraz vzniká nulovými vstupními hodnotami a jeho výstupní hodnota rovněž nenese žádné materiální přidané hodnoty. Je to obraz galerie na její vlastní stěně. Galerie se sama sobě stává předmětem a sama sebe vystavuje. To vše se děje jakoby bez doteku a tedy jakoby samo.
—
Malý Art Book Fair v Komunikačním prostoru Školská 28 a Fotograf Gallery. Organizátoři je zaměřili na malá, menší, nekomerční a nezávislá vydavatelství, a jejich knihy, fanziny i drobné publikace vydávané v malých nákladech. Součástí akce je také prostor pro prezentaci a prodej autorských knih současných umělců, fotografů, Ilustrátorů a typografů. Dvoudenní akci provází přednášky a diskuze těch, kteří se na vydáváni podílejí (vydavatelé, autoři, grafici, apod). Tématem diskuzí bude také současná situace publikací o umění, výhledy do budoucna a možnosti elektronického vydávání.
20. 5. 2011 od 18.30
Prezentace s diskuze ke knize The History of European Photography 1900-1938. Hosté: Michaela Bosáková, kurátorka Stredoeurópskeho Domu fotografie v Bratislavě a Jan Mlčoch, kurátor fotografie Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.
—
Tvorba těchto tří autorů v žádném případě není zatížena traumatem původnosti díla, přestože se o onu “původnost” (může být již násobně přenesená) často zajímají jako o místo určitého kontextu, výskytu, nálezu. Novým médiem se stává renderovaný obraz potažmo jeho převedení do objektu, instalace. Tato vizualizace dat sama o sobě znamená hledání způsobu jak zacházet s jinou realitou (možná nakonec původnější a kontrolovanou umělcem samým) než jakou sdílíme se současnou hierarchií společnosti. V jejich práci se zcela proměnil jak jazyk umělecký, který nemá ambice ukazovat jinakost umění a rád používá designových a průmyslových kompozic, barev, znaků a kódů tak jazyk komunikační, kde výtvarný slovník bez okázalosti nahradily spotřební kódy, čísla výrobků a počítačové procesy a programy.
19. 5. 2011 od 17.30
Bil’inu, palestinské vesnici na Západním břehu Jordánu, hrozí, že přijde o polovinu své zemědělské půdy. Tu Izrael zabral za účelem výstavby nelegálních izraelských kolonií a takzvané separační bariéry. Obyvatelé vesnice se rozhodnou proti záboru své půdy protestovat. Film odhaluje neobyčejné vztahy, které se vytváří mezi vesničany a Shaiem Carmelli-Pollakem, režisérem filmu, který do Bil’inu přišel se skupinou izraelských mírových aktivistů.
17. 5. 2011 od 18.00
Ani v současnosti pokusy o reprezentaci neviditelných, záhadných a nadpřirozených jevů nevymizely a naopak se jejich spektrum rozšířilo o oblast UFO apod. Budoucnost esoterního obrazu je otevřená a naskýtá se otázka uplatnění digitálních a virtuálních technologií v této oblasti.
4. 5. 2011 od 20.00
Vědět, zobrazovat a vypovídat znamená zároveň zasahovat do skutečnosti. Přetvářet ji. Nově ji inscenovat. Singularizovat neurčitost. Vytvářet a potlačovat jiné. Podrobovat skutečnosti testu jejich reálnosti. Otázka nezní, jak přejít od konstatování ke konání, ale jak se vyrovnat s tím, že když zobrazujeme, vždy již konáme. Přednáška socioložky vědy Terezy Stöckelové a debata o vědě, umění a (ontologické) politice.
—
Andrea Stappert žije v Berlíně a v poslední době také často v New Yorku. V letech 1979 – 85 žila a studovala malířství na Akademii výtvarného umění v Hamburku. Poté se přestěhovala do Kolína, kde působila do roku 1998. Její dlouhodobá práce jen pomalu nabývá jasných obrysů jako celek a jako vyhraněná umělecká výpověď. Nebyla dosud zhodnocena významnou výstavou či monografií. Především proto, že její cesta je částečně autodidaktická a postupná, bez uplatňování programových ambicí.
29. 4. 2011 od 18.00
Příklon k abstrakci je v poslední době patrný ve fotografiích natolik odlišných tendencí, jakými jsou politicky motivovaný dokumentarismus či naproti tomu domněle indiferentní neoformalismus. Společným základem těchto protikladných uměleckých orientací je přitom zájem o formální redukci, abstrahování fotografie z jiných fotografií a konečně i o abstrakci sociálních a finančních procesů. Nové uchopení zastaralého pojmu abstrakce by mohlo rovněž přispět k revizionistickému čtení dějin abstraktní fotografie.
21. 4. 2011 od 19.00
Političtí teoretikové, kteří se zapojují do kolektivních uměleckých projektů ve snaze překonat rozpor mezi levicovou teorií a praxí. Umění jako místo, kde se politická teorie stává konkrétním (kolektivním) konáním, byť v neutrálním prostoru umělecké instituce. Otázka subverzivní afirmace a spolupráce kolektivů s uměleckými institucemi. Estetika projektů přímo vycházející z teoreticko-politické vize a odpor, který taková estetika (didaktická, uniformní, ilustrativní) budí.
—
Výstava v galérii Fotograf prezentuje časť archívu slovenského akčného umelca, ekologického aktivistu, revolucionára a politika Jána Budaja (n. 1952) a neformálnej skupiny Dočasná spoločnosť intenzívneho prežívania (DSIP). V rámci “normalizačného” obdobia sa sústreďuje na dokumentáciu a kontextualizáciu ich kolektívnych akcií a intervencií z rokov 1974 – 1981 v Bratislave. Tieto akcie boli konštruované ako nástrahy, ktoré divákov konfrontovali s ich bezprostrednou realitou; náhodní okoloidúci sa v procese prežívania vlastnej existencie menili na účastníkov podujatia.
25. 3. 2011 od 20.00
Audiovizuální performance Petra Krushy. Obrazová koláž krátkých B&W video smyček v tv monitorech a projekce spojená s fyzickou akcí. Jde o převod video signálu do audia (synchrovideo/audio). Autor se zabývá zhmotněním času skrze tyto média v živém toku 50Hz frekvence, která je dále manipulována v harmonických a disharmonických zvucích.
—
Na toto vcelku jednoduché dílo Jana Lesáka se dá uplatnit hned několik teoretických postulátů od ztráty aury uměleckého díla Waltera Benjamina, vztahové estetiky a postprodukce Jeana Bourriauda až po praktiky „re-enactmentu“ a psychoanalýzy. Spojuje v sobě dvě zdánlivě protichůdné metody – empatickou a mechanickou. Možná právě toto spojení v díle zlomkovitě zachycuje něco z kafkovské absurdity filmů Pavla Juráčka.
—
Jakkoli je každá z prezentovaných fotografií schopna samostatné existence, považuji za nutné je vnímat ve vzájemné interakci, ve vazbách, které mezi nimi autor jejich instalací, řazením a formátem nastavil. Pro Petra je rovněž velmi příznačná rezignace na technickou “správnost”, namísto které upřednostňuje podobu, byť technicky nedokonalou (nízká datová kvalita, rozostřenost atd.), schopnou však o to cíleněji nést ideovou podstatu díla. V té se předmětem jeho zájmu, jak se alespoň domnívám, stává sama podstata uměleckého díla představená na poli příběhu.
—
Výstava propojuje intuitivně nalézané koncepty a výběrový komentář. Lenka Vítková (*1975) se vyjadřuje malbou, videem, textem, Pavel Sterec (*1985) používá zvuk, text a zejména instalace, které často prostřednictvím fotografie integrují minulé události, energie, performance. Instalace vychází z konstrukce provazového mostu. Podvědomí zastupuje černá, a může to být tiskařská čerň i barva absolutně osvíceného papíru. Výstava je zařazena do programu Fotograf Gallery roku 2011, který je zaměřen na přesahování fotografického formátu do jiných médií a myšlenkových konceptů.
28. 1. 2011 od 18 hodin
Jestliže na počátku dvacátého století měla fotografie z malby nesporný komplex, na konci tohoto století jakoby se situace obrátila. Mnozí malíři se chopili fotoaparátů a začali se vyjadřovat fotografií. Představení nového čísla časopisu Fotograf #16 Fotografie a malba. Akce Michala Pěchoučka a hudební překvapení Štěpána Skalského.
—
To, co jiní považují za uzavřenou kapitolu, Conrad Ventur vnímá jako otevřenou formu. Conrad Ventur zachovává původní formát – délku, základní kompozici, světlo, zpožděný playback, přirozený vztah mezi portétovaným a autorem a samozřejmě autenticitu portrétovaných osobností tehdejšího hvězdného nebe (Billy Name, Bibbe Hansen, Ivy Nicholson, Ultraviolet, Jonas Mekas, Mario Montez, Sally Kirkland, Penelope Palmer, Mary Woronov, Taylor Mead). Tato současná perspektiva aktivně pohlíží na minulost a jako Warhol i Conrad zachovává kritický pohled na svět celebrit. Jeho Screen testy přinášejí nejen nové psychologické portréty Warholových superstars, které neztrácejí ani po letech svou auru, ale i jejich vlastní dvojí zkušenost z natáčení a novou zkušenost současného autora z provedení uměleckého gesta starého 45 let.
—
Adam Holý dospěl do věku, kdy už fotografoval takřka všechno, co existuje. Teď chce, zdá se, fotografovat samotnou existenci. A ani jí vlastně nechce fotografovat, spíš jen nechat proudit. Samozřejmě to nakonec někdo musí vybrat, probrat a pověsit. Ale to Adama tolik netrápí. Adam značnou část letošního roku strávil na cestách, v jižní i severní Americe, ale i všemožně jinde. Přesná místa nejsou vlastně podstatná, důležitá je odtrženost. Tou se nechává unášet, aby z ní destiloval nové světy, zahalené mystikou a možností překročení.
—
Výstava experimentální americké filmařky Barbary Hammer, probíhající jako doprovodný program k letošnímu filmovému festivalu Mezipatra, představí výběr z autorčiny tvorby od počátku 70. let 20. století. Barbara Hammer se jako jedna z prvních filmařek ve Spojených státech soustavně zaměřila na tabuizovaná témata spojená s ženskou tělesností a lesbickou sexualitou.
15. 10. 2010
Pro grafického designéra Radima Peška je typografie průsečíkem nových technologií a proměňujícího se jazyka. Zabývá se navrhováním nových písem, edukační, výstavní a vydavatelskou činností. Je stálým přispěvatelem řady časopisů zaměřených na grafický design a vizuální kulturu v čele s Dot Dot Dot. K jeho nejnovějším tvůrčím počinům patří jeho vlastní digitální písmolijna RP.
—
Petru Willertovi se stal středobodem jeho četných fotografických projektů mnohovrstevnatý mikrosvět babiččina bytovkového 2+1. V průběhu celého studia v Ateliéru reklamní fotografie ve Zlíně až umanutě fotografuje portréty babičky nebo jejích kamarádek, detaily interiérů nebo babičkou vytvářený Hand Made: rukavice, ponožky a bačkory z různobarevných bavlnek z rozpáraných svetrů. Ve svém poslední projektu učinil umělcem rovnou svojí babičku. Na „babičce“ si plní povinná školní cvičení, volná témata i rozvíjí „mimoškolní“ tvorbu.
—
Prostředí, struktura města, sociální vazby a vztahy, globální versus regionální, stopa civilizačního znečištění… To je jenom pár z témat, kterými se Jan Fabian ve svých objektech, site-specific instalacích, performancích a videích zabývá. Jeho pozice nezávislého glosátora současného dění spočívá ve zpracování jak existenčních témat s globálním dopadem (viz projekt v nedaleké galerii Školská, kde zcela zaplnil 50 metrovou příjezdovou komunikaci k prostorám galerie řadou aut se zapnutými motory), tak v intimnějších tématech pro mnohé dnes již deformovaného vztahu k přírodnímu prostředí, ke kterému se vyjadřuje již od rozsáhlé instalace v libeňské synagoze prostřednictvím jakýchsi intuitivně zhotovovaných zvířecích příbytků
—
Českou společnost osmdesátých let sugestivně pojmenovává Ostrava Viktora Koláře, vesnice Jindřicha Štreita, pohledy na ulici z okna bytu Jiřího Hankeho, výklady Iren Stehli, chodníky a okna Jaroslava Bárty nebo projekt Český člověk. Ale příhodně ji doplňují i fotografie silvestrovských nocí z hotelu Jalta pořízené tehdejším studentem FAMU Janem Jindrou pro maketu školní publikace. Mimo jiné znamenaly rozchod s českou dokumentární tradicí, ve které dominovalo důsledné užívání daného světla bez výpomoci blesku, snaha o pojmenování sociálních vztahů a pozitivní nebo aspoň shovívavý pohled.
—
Vystavený cyklus A4 koláží Michala Škody nevisí v galerii Fotograf Studio jen náhodně. Galerie se programově zajímá o různé přístupy a zacházení s fotografickým médiem. Michal Škoda systematicky rozvíjí postminimalistický program jak na poli praktickém – ve svých kresbách, obrazech a objektech – tak teoretickém jako ředitel a kurátor Domu umění v Českých Budějovicích. V poslední době ho nejvíce zajímá právě oblast autorské knihy, kam lze bez rozpaků vystavený soubor žánrově zařadit. Časový charakter práce, který odkazuje až k deníkové formě záznamů, na mnoha místech vyslovený vztah k hudbě a vyvstávající zvukové asociace daly vzniknout také názvu výstavy – Records. Celá tvorba Michala Škody je odvozena z pozorování věcí a jevů a jejich posunu do nové autorské konstrukce.
—
Je-li osa, jsou dvě strany. Bez nich osa být nemůže, ve skutečnosti vlastně fyzicky neexistuje, je pouze předělem mezi prostory, je neprostorem. Na ose se tudíž nedá setrvávat. A přeci se o to svým způsobem většina znás snaží a balancuje vmarné snaze dosáhnout klidu v rovnováze. Jedná se vlastně o setrvávání v poli možností, těsně před rozhodnutím na kterou stranu se pohnout. Je to chvíle neurčitosti a iluze komplexity. Balancování se tak děje v jakémsi nečase a neprostoru, což dodává provazochodci pocit zakoušení věčnosti.
—
Co kdybych se odvážil napsat k Janu Mahrovi jen jednu větu, třeba: Fotografie Jana Mahra jsou skoro neviditelné a vůbec v nich nejde o médium samotné fotografie, tak a tečka. Nebo: Fotografie Jana Mahra balancují mezi rafinovanou obyčejností a nebezpečnou lyričností. Co takhle: Fotografie Jana Mahra jsou jakoby o světle a zvolené předměty to mají už „jen“ dokazovat. A co třeba takto: Fotografie Jana Mahra svou předmětnost jen předstírají, aby se bylo čeho chytit v mentální prostoru naší zkušenosti (úzkosti).
—
Teleportace v názvu projektu Terezy Janečkové a Pavlíny Míčové nese odkaz ke Cronenbergově hororu Moucha. Psí a lidské tělo se v animacích mísí do rytmické obrazové stavby. Jakoby se teleport mezi živočišnými druhy stal kontinuálním procesem, který (oproti zmíněnému filmu) nese novou kvalitu v návratnosti. Těkavost proměn ale současně nese znepokojující dimenzi neuchopitelnosti příběhu. Odkaz k hororovému žánru i náznak narativu jsou nedourčené. O čem pojednává příběh?
—
Trpělivý analytik Miroslav Machotka (1946) je asi nejvýznamnějším z hrstky ryzích (a neklubových) amatérů, jejichž tvorbu nelze vnímat jinak než v kontextu aktuálního výtvarného umění. Po období studentských nerozvážností to pro tvorbu tohoto autodidakta platí již přes třicet let. Jak vysvětlit, že může být tak dlouho aktuální autor, který odolává všem aktualizacím: velkoformátovým kamerám i velkým zvětšeninám, barevné a digitální fotografii, ba i konceptualizaci umění atd.?
—
Silvie propojuje obrazové svědectví dvou generací a zároveň tím stírá jeho přirozenou výpovědní hodnotu. Z rodinného alba svých rodičů a svého dětství konzervuje pro ni z jistého důvodu podstatné snímky, na které navléká nové obrazové odnože umělé fotografické „historie“. Staré záznamy, které sama nedokáže zcela interpretovat, iniciují současné kompozice předstírající o generaci zpátky posunutý život (mimochodem zdařile, především u momentkových imitací, ale na druhé straně nikterak ortodoxně, aby působily strnule).
—
Velíková je dramatickou umělkyní brechtovského typu, a to v trojím ohledu: svým důrazem na gestiku odhalující anatomii postav, jež není nějakou jejich niternou psychologickou dimenzí, nýbrž sedimentem sociálních vztahů; kombinací médií, jež proti gesamtkunstwerku staví dramatickou laboratoř; a konečně využitím klíčového principu epického divadla, totiž přerušení a montáže – namísto rozvíjení jednání představuje stavy, namísto osudů situace.
—
—
Jméno Michala Kalhouse se na přelomu třetího tisíciletí stalo postrachem pravověrných vyznavačů fotografie. Umělec, který schválně fotografuje zdánlivě jako desetileté dítě, ale dospěle se k tomu přiznává, byl naopak nadšeně přijat těmi, kdo ze současné fotografie cítili únavu a sklon k manýře.